Bad Boys [Marcus & Martinus]

Koťátko

„...a tohle si všichni zapište, protože to bude v tes-" přerušil profesorův výklad poslední zvonek, na který jsem tak netrpělivě čekal.

Rychle jsem si hodil všechny věci do batohu a bezmyšlenkovitě vyběhl ze třídy ven.

Opatrně, přesto svižně jsem prokličkoval mezi mladšími studenty a hned, když jsem se dostal ven z té ošklivé budovy, namířil jsem si to přímo k ní.

K té dívce, na kterou jsem myslel celý den.

Zaradoval jsem se, když jsem konečně spatřil ten malý, krásný, rodinný domek s barevnou předzahrádkou.

Chvíli jsem stál za brankou a netrpělivě zvonil na kulatý zvoneček. Když se však nic nedělo, došel jsem až ke dveřím a hlasitě na ně zaklepal.

Klepal jsem zde dlouho, pak se však konečně dveře otevřely.

Stála v nich rozespalá a zmatená dívka v rozcuchaném drdolu a velké bílé mikině, která shodou okolností patřila mně.

„Annie!" objal jsem ji dřív, než stihla cokoliv říct.

Držet ji, mít ji tak blízko u sebe bylo tak uklidňující. Věděl jsem, že je v bezpečí, že se jí nic nestane.

„Jsi v pořádku? Kam jsi odešla? A proč jsi vůbec odešla?" zahrnul jsem jí spoustou otázek, hned co jsem ji pustil.

Místo odpovědi mě pozvala dál, zřejmě proto, abych nerušil lidi v okolí.

Potom, co jsem si sundal boty a odložil věci, jsme se šli posadit do kuchyně.

„Tak, co se včera stalo?" nadhodil jsem téma opatrně.

Nevěděl jsem, co všechno se dělo. Nechtěl jsem na ni nijak tlačit, nebo spěchat. I bez mých otázek vypadala dost vyčerpaně.

„Víš, včera večer - vlastně, dneska ráno jsem se probudila dřív. Zjistila jsem, že se o mě Adel hrozně bojí a že vůbec neví, kde jsem a v tom zmatku mě nenapadlo, jak jinak ji uklidnit, než jít domů." sklopila pohled.

„Kdy jsi odešla? A proč jsi mi nedala vědět, kam jdeš?"

„J-já, chtěla jsem! Hledala jsem nějaký papír, nebo tužku, nic jsem ale nenašla." vysvětlila mi.

„A proč jsi dnes nepřišla do školy?" zadíval jsem se na ni nechápavě.

„Není mi moc dobře..." zamumlala.

Byla smutná. Viděl jsem, že jí mrzelo, že mě tak vyděsila.

Vstal jsem tedy ze své židle, obešel jsem stůl a hned, co jsem došel až k ní, objal jsem ji.

„Měl jsem o tebe strach, Annie." zašeptal jsem. „Alespoň, že sis vzala tu mikinu, ještě bys mi někde zmrzla." dodal jsem.

„Nechtěla jsem ti brát věci, nebo tě stresovat, promiň." zabořila svou hlavu mezi mé rameno a krk.

Její čelo bylo horké, zbytek těla ledový. Věděl jsem to, určitě byla nemocná.

„Nemáš ty horečku?" zvedl jsem ji a svou dlaň jsem lehce přiložil na její čelo.

„Možná." pokrčila rameny ledabyle.

„Máte tady někde teploměr?"

„Nejspíš v koupelně, ale t-" zbytek věty už jsem neslyšel.

Hned, jak řekla, kde se teploměr nachází, vydal jsem se jej hledat.

„Marcusi, nemusíš mi měřit teplotu." uchechtla se, když jsem se vrátil s přístrojem v ruce.

„Tak si ji změř sama, já ti mezi tím udělám čaj." uculil jsem se.

Velmi neochotně si ode mě vzala teploměr a i s ním se šla posadit na pohovku.

Já jsem v nějaké polici našel černý čaj, který jsem následně uvařil. Možná jsem se zde choval až moc jako doma, ona však nevypadala, že by jí to vadilo.

Když jsem zaslechl tiché pípání teploměru, vzal jsem čaj a došel do obývacího pokoje.

Seděla zde a mrzutě koukala na malý strojek.

„39,6." přečetla číslo po chvíli nahlas.

„Ukaž!" chtěl jsem se přesvědčit sám.

Teploměr mi podala a nezaujatě si usrkla z velkého čajového hrnku.

„Vy teď asi vynecháte pár dní školy, slečno." zakroutil jsem hlavou.

„Neé, nejsem nemocná! Je to jenom nějaká viróza, zítra mi bude dobře." bránila se.

„To víš, že jo." zasmál jsem se. „Budeš doma a budeš se léčit." rozkázal jsem.

„Nic mi není." zamračila se.

„Pojď, teď si půjdeš lehnout." odignoroval jsem to, co říkala.

„Nepůjdu." založila si ruce na hrudi a odhodlaně se opřela o pohovku.

„Takže, takhle ty na mě, jo?" zasmál jsem se.

Hned po tom jsem ji zvedl z pohovky a přehodil si ji přes rameno.

„Marcusi!" vyjekla se smíchem.

Já jsem se pouze zasmál a i s ní vyběhl do jejího pokoje, kde jsem ji následně položil do postele.

„Počkej, ještě ti přinesu ten čaj." usmál jsem se.

„Já nechci čaj, ani nic jiného!" zavolala na mě mrzutě z pokoje.

Já jsem se smíchem seběhl schody, vzal jsem čaj, vyběhl schody a donesl jí hrneček do pokoje.

„Nechci být nemocná." zakňučela.

„Neboj se, já se o tebe postarám." usmál jsem se. „Teď zavři oči a spinkej." dodal jsem.

„Nechci spinkat." zabořila se do svých peřin.

Byla roztomilá. Vypadala jako nějaké koťátko a k tomu odmlouvala jako malé dítě.

„Pomůže ti, když budu spinkat s tebou?" přistoupil jsem k posteli blíž.

„No, to by mi asi pomohlo." podívala se na mě s lehkým úsměvem.

Já jsem se zasmál a bez dalších slov si lehl k ní do postele.

Ona se ke mně, jako to koťátko, přitulila a konečně zavřela oči.

Její čelo bylo pořád tak horké, jako před tím. Její nálada se však značně zlepšila.

„Pěkně spinkej, já se o všechno postarám." pohladil jsem ji po vlasech.

Ona se pouze usmála a bez dalších slov usnula.

„Nějak se o to všechno postarám..."