Bad Boys [Marcus & Martinus]

Beze slov

„Nazdar, děcka!" objevila se u našeho stolu po chvíli i Adel.

„Co tady děláte?" zavrčel Marcus a naštvaně smetl ruce svého bratra ze svých ramen.

„Neměli jste zůstat doma?" nadzvedla jsem obočí tázavě.

„Nudili jsme se." pokrčila rameny Adel.

„Jo, neměli jsme co dělat, tak jsme se rozhodli zajít někam na jídlo a hele! Taková náhoda, že jste tady taky!" culil se Martinus vlezle.

„Jo, skvělá náhoda." svíral Marcus ruce v pěst.

„Tak, když už jsme se tak hezky našli, můžeme si k vám přisednout, ne?" usmála se Adel.

Bylo opravdu obtížné poznat, jestli to mysleli vážně nebo nás jenom chtěli vyprovokovat.

„Super nápad, princezno." mrkl Tinus na svou přítelkyni. „Číšníku, můžete nám sem prosím přinést dvě židle navíc?" zavolal opět přes celou restauraci.

To už si nás bohužel všimnul i Cameron.

Když zaregistroval, že jsem zde byla i já, vstal a společně se svým kamarádem došli až k našemu stolu.

„Nazdar, lidi!" pozdravil vesele. Mně k tomu však věnoval dlouhý upřímný úsměv.

„Ahoj, Came!" pozdravil jej Martinus nazpět.

Netušila jsem, že jsou přátelé. Myslela jsem, že nemá rád ani jedno z dvojčat.

„Hele, nechcete se k nám taky přidat? Místa je tu dost." zeptala se Adel Camerona a jeho kamaráda zvědavě.

Ti pouze přikývli a než jsem se nadála, už nás u stolku sedělo šest.

Já, Adel a Cameronův kamarád Ben jsme seděli na jedné straně stolu. Na druhé se mačkali Marcus, Martinus a Cameron.

Přemýšlela jsem, jak se z tak hezkého rande dvou lidí mohla během několika sekund stát jakási přátelská sešlost.

I když, vzhledem k nenávisti mezi mnou a Martinusem, nebo Marcusem a Cameronem, nebylo slovo přátelská úplně vhodné.

Večer ubíhal velmi pomalu a nudně.

Jediné, co jsem dělala, bylo to, že jsem neustále odpovídala na vlezlé dotazy Camerona, tudíž jsem neměla nejmenší šanci se alespoň trošku bavit s Marcusem.

Občas jsem se na něj však podívala, abych zkontrolovala, zda-li nehodlá vybouchnout vzteky.

Jeho tmavé oči se celý večer rozhořčeně koukaly do stolu, či do země. Z jeho úst nevycházela téměř žádná slova, byl ticho.

Nedivila jsem se mu. Věděla jsem, že kdyby jenom otevřel pusu, začal by po všech rozzlobeně křičet.

„Hej, ty vůbec nemluvíš! Co je s tebou, bráško?" zeptal se ho z ničeho nic Martinus.

Marcus zvedl oči od stolu a vražedně je zabodl do svého bratra.

Chvíli na něj beze slov hleděl, nakonec však promluvil. Konečně.

„Asi půjdu na chvilku ven, na vzduch." procedil skrz zuby místo odpovědi.

Než kdokoliv z nás stihl zareagovat, byl už pryč.

„Myslím, že bych měla jít za ním." oznámila jsem všem u stolu v úmyslu odejít.

„Ale noták, Annie! Už mu není pět, nemusíš ho kontrolovat. Zůstaň tady s námi!" přemlouval mě Cameron.

Já jsem ale věděla, že mě Marcus potřeboval mnohem víc, než on.

„Hned budu zpátky." zamumlala jsem a rychle se vydala z restaurace pryč.

Venku, kousek od vchodu, stál zády ke mně vysoký blonďák pozorující kolemjedoucí auta ve snaze se trochu uklidnit.

„Jsi v pořádku?" došla jsem k němu pomalu.

Otočil se a já jsem tak spatřila jeho naštvaný výraz.

„Vypadám tak? Přijde ti, že jsem v pořádku?!" vyjel na mě mírně.

„J-já, chtěla j-jsem s-se jenom ujistit." vykoktala jsem.

Nebylo mi úplně příjemně, když na mě křičel.

„Nejsem v pořádku! Všechno se to zase pokazilo, víš? Mně totiž nikdy nic nevýjde podle plánu, nikdy se mi nic nepodaří!" rozhodil rukama naštvaně.

„Není to zase tak hrozné, vždyť-" snažila jsem se ho uklidnit. To mi však nedovolil.

„Že ne? Né jenom, že se k nám vetře Martinus s Adel, on si k nám přisedne i ten idiot Cameron a celý večer se jenom snaží získat si tvoji pozornost!" vykřikl.

„Ale mě Cameron nezajímá..." sklopila jsem hlavu k zemi.

Marcus už nekřičel. Nemluvil totiž vůbec.

Cítila jsem na sobě však jeho pohled, věděla jsem, že se na mě díval.

„Bože, já jsem taky idiot." zamumlal po chvíli ticha a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, stáhl si mě do objetí.

Nechápavě jsem k němu zvedla hlavu.

„Promiň, já jsem na tebe nechtěl křičet. Nechci ti nadávat, vím, že ty za nic nemůžeš." pohladil mě lehce po zádech. „Jsem prostě trochu naštvanej, že se nám to zase nějak nepovedlo. Omlouvám se." povzdechl si.

„Nemusíš se omlouvat." zamumlala jsem naproti jeho hrudi.

On ode mě kousek odstoupil a hluboce se mi zadíval do očí.

Poté mě lehce chytil za tváře, mírně se naklonil a po strašně dlouhé době to zase konečně udělal.

Udělal to bez ohledu na to, že nás přes skleněnou výlohu restaurace mohli všichni vidět.

Všichni, včetně Adel, Bena, Martinuse a hlavně Camerona.

Konečně mě zase políbil.