Bad Boys [Marcus & Martinus]

Nastup si!

Hned, jak jsem se probudila, namířila jsem si to do koupelny, kde jsem se připravila a následně se společně s Adel vydala do města.

Šly jsme pěšky, jelikož bylo příjemně teplo a hlavně jsme nebydlely tak daleko, abychom musely jezdit autem.

Navštívily jsme několik obchodů, kde jsme samozřejmě i nakoupily spoustu kousků oblečení.

Bylo příjemné si zase někam jen tak vyrazit s Adel. Byla jsem šťastná, že jsem byla chvíli jen se svou sestrou.

„Hele, za půl hodiny už musím být u babičky, abych jí pomohla se těmi záhonky, takže už asi pomalu půjdu." oznámila mi, když jsme vyšly z posledního obchodu. „Zvládneš to tady chvilku sama? Kdy máš vůbec to rande s Marcusem?" optala se.

„Až v jednu, ale jo, zvládnu to." uchechtla jsem se.

„Ale, Annie, jedna už dávno byla." zastavila se.

„Cože?" koukla jsem se na ni nechápavě.

„Jsou dvě." objasnila mi. „Takže, jestli jste měli sraz v jednu, trochu to nestíháš." pokrčila rameny.

„Sakra! Vůbec jsem nevěděla, že už je tolik hodin!" zpanikařila jsem.

„No, tak běž, třeba ho ještě stihneš." kývla na mě.

„Jo, máš pravdu!" vyjekla jsem.

Hned na to jsem se od ní rozběhla pryč.

„Sejdeme se doma! A pozdravuj ho!" zavolala na mě Adel rychle.

Pouze jsem jí zamávala a bez dalších slov, či reakcí jsem se rozběhla napříč zalidněným ulicím.

K mému neštěstí jsem byla docela daleko od náměstí, kde jsme měli mít sraz.

Byla jsem na sebe tak strašně naštvaná. Měla jsem strach, že si to Marcus třeba vezme osobně, nebo se naštve, že musel čekat.

Můj běh výrazně zpomalilo kličkování mezi lidmi a také papírové tašky s oblečením, jež mě neustále šlehaly do nohou.

Když už jsem se blížila k místu, na kterém se nacházela zelená restaurace, ve které jsme měli mít oběd, přidala jsem.

Co nejrychleji jsem proběhla menším parkem a následně se vydala po dlouhé ulici.

Už jsem skoro viděla náměstí, když jsem náhle zaslechla prudké kvílení brzd jakéhosi auta.

Chvíli na to jsem spadla na zem a celým mým tělem se rozproudila nesnesitelná bolest.

Ležela jsem na přechodu a nehybně koukala do nebe.

Tak moc jsem si přála stihnout Marcuse, že jsem nedávala pozor a běžela jsem na červenou.

Slyšela jsem vyděšené hlasy kolemjdoucích, slyšela jsem, jak z auta někdo vystupuje.

Bohužel, nebyla jsem schopna se pohnout, nemohla jsem mluvit.

Nechápavě jsem pozorovala rozmazané tváře sklánějící se nade mnou.

Ještě chvíli jsem cítila tu příšernou bolest, pak už byla jenom tma.

Marcus
Naštvaně jsem hleděl do již prázdného talíře od jídla, u toho jsem se opět marně snažil dovolat Annie.

Seděl jsem v restauraci už déle než hodinu a pomalu mi začínala docházet trpělivost.

Cítil jsem se tak hloupě.

Čekal jsem na ni tak dlouho, tolikrát jsem jí psal i volal a ona se stejně neukázala.

Jakoby si ze mě vystřelila, jakoby to byl jen hloupý vtip.

Ještě chvíli jsem seděl a netrpělivě koukal z okna zeleného podniku, zda-li přijde.

Když se však nic nedělo, zaplatil jsem a odešel z restaurace pryč.

Byl jsem naštvaný a zároveň zklamaný.

Nechtělo se mi věřit, že by na mě zapomněla, nebo se třeba domluvila s někým jiným a jednoduše mě vyměnila.

Moc dobře jsem ale věděl, že se důvod, proč nepřišla, dozvím jenom od ní.

Věděl jsem, že pokud chci vědět, proč mě zde nechala čekat, musím ji najít a zeptat se.

Místo toho, abych se vydal domů, vydal jsem se tedy ke Smithovým.

Cesta z náměstí až k nim byla celkem dlouhá, což mě naštvalo ještě víc.

Přemýšlel jsem nad tím, co ji mohlo tak hrozně zdržet, co mohlo být tak důležité, že se na mě vykašlala.

A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem se zlobil.

Naštvala mě.

Jestli totiž bylo něco, co jsem opravdu nesnášel, bylo to čekání.

Annie jsem ale miloval a byl jsem ochotný na ni čekat, když nestíhala, nebo byla nervózní.

Tentokrát mi ale ani nenapsala. Nedala mi nijak vědět, že nestíhá, že vůbec nedorazí.

Byl jsem připravený jí říct, jak moc mě naštvala.

Nechtěl jsem se s ní hádat, ale potřeboval jsem to ze sebe nějak dostat.

Proto se mi ulevilo, když jsem konečně dorazil na ulici, na které se nacházel jejich malý domek.

Došel jsem až k němu, když se najednou rozrazily vchodové dveře a z nich bleskurychle vyběhla Adel.

Nesla nějaké papíry a nervózně utíkala k autu.

„Marcusi! Dobře, že jdeš!" zvolala, když si mě všimla. „Pojď, nastup si!" popohnala mě rychle.

„Počkej, Adel, jdu jenom za Annie." oznámil jsem jí nechápavě.

„Já přece taky, ty troubo! Tak, nasedej a jedeme!" zavolala na mě vystresovaně.

Neměl jsem nejmenší tušení, proč jsem k ní měl nastoupit, ale jelikož z ní šel strach, poslechl jsem ji.

„Bože, tohle se nemělo stát!" povzdechla si, když se auto rozjelo.

Neměl jsem odvahu na to se jí zeptat, kam to jedeme a co se to vlastně děje.

Začínal jsem z toho však mít špatný pocit.

Nevěděl jsem to, ale celý tento den byl začátkem něčeho, co mě mělo později úplně zničit.