Bad Boys [Marcus & Martinus]

Ledové království

„Cože?" řekl po chvíli ticha nechápavě. Já jsem se stále dívala do nebe.

„Je to už dlouho..." zamumlala jsem. Marcus ale pořád nechápal a já jsem mu nepomáhala.

„Co je dlouho? Co se stalo?" zeptal se zmateně.

Z tašky jsem vytáhla svoji peněženku a z ní vyndala menší fotku. Byla jsem na ní já a moji rodiče. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem vyprávět.

„Před pěti lety, v zimě, jsme jeli nakupovat. Celá rodina... Já, Adel, máma a táta. Byl to krásný den... a zároveň to byl poslední den, co jsem je viděla." sklopila jsem hlavu k fotce. „Projížděli jsme lesní cestou, když nám najednou podklouzla kola. Táta to neubrzdil a nabourali jsme..." mé oči se začaly pomalu plnit slzami.

„Annie, oni..." nevěděl jak má pokračovat. Nedivím se mu, nemohl to čekat.

„Zemřeli. Já i Adel jsme přešly do péče babičky, ale ta se před rokem odstěhovala do domku o pár ulic dál. Vlastně ji znáš, pekli jsme u ní ten dort." šeptla jsem.

„Mrzí mě to." zašeptal Marcus.

„Chybí mi, hrozně moc." snažila jsem se udržet pláč, ale marně. Nešlo to. Vždycky, když jsem na ně vzpomínala, plakala jsem. I po pěti letech to bolelo. Byla to však jiná bolest, než ta, co jsem cítila, když na mě byli Gunnarsenovi zlí. Byla to jiná bolest, než ta, kterou jsem cítila, když se se mnou Sam nebavila. Protože, když člověk ztratí někoho tak blízkého, jako jsou rodiče, bolí to napořád.

Ani jsem si toho nevšimla, ale ocitla jsem se v Marcusově objetí. Nemluvil. Silně mě svíral v náručí a to mi momentálně stačilo.

„Už neplakej, prosím." řekl po nějaké době. Brečela jsem opravdu dlouho, ale věděla jsem, že ani miliarda slz by mi rodiče nevrátila.

Marcus
Odtáhla se ode mě a mně se tak naskytl pohled do jejích rudých očí. I přes všechny ty slzy a bolest, co jsem na ní viděl, jí to slušelo. Byla krásná.

„Promiň." poukázala na mé mokré tričko, na které ještě před chvílí padaly její slzy.

„To neřeš." usmál jsem se. „Nebuď smutná, Annie. Věř mi, že kdyby tu teď byli a viděli by, jak úžasná holka jsi, byli by na tebe pyšní." chytil jsem ji za ruku.

„Děkuju, Marcusi." usmála se a moji ruku stiskla.

„Hlavně už nebreč. Ten úsměv ti sluší mnohem víc." zasmál jsem se.

„Nechtěl bys jít na chvilku dál?" zeptala se po nějaké době a ukázala na vchodové dveře od jejich domu. Pouze jsem kývl a následoval ji.

Sundali jsme si boty a Annie se vydala do kuchyně. Následoval jsem ji, než jsem si všiml fotky visící na stěně.

Když jsem se zadíval pozorněji, rozpoznal jsem, kdo na ní je.

Stála tam malá Adel držící se za ruku svého táty a vedle nich byla Annie se svou mámou. Všichni se usmívali. Byla to nádherná fotka.

„Marcusi, kde-" vykřikla najednou Annie. Otočil jsem se jejím směrem. Stála kus ode mě a se zájmem mě pozorovala.

„Promiň, já jen..." podíval jsem se zpět na fotku. „Je to krásná fotka. Byla jsi roztomilá." usmál jsem se.

„Tak pojď." zasmála se a odkráčela zpět do kuchyně.

Trochu jsme se najedli a poté jsme se vydali do jejího pokoje.

„Co chceš dělat?" zeptal jsem se a pobaveně jsem pozoroval, jak se Annie válí na svém medvědovi.

„Nevím, film?" zvedla ke mně své světlé oči.

„A na co by ses chtěla podívat? Na Ledové království?" zasmál jsem se.

„Klidně, něco vyber." zasmála se a hodila po mně svůj notebook.

Vybral jsem nějaký film, co tam měla. I když jsem ho neznal, chtěl jsem vědět, o čem to je.

Annie si přilehla ke mně na postel a společně jsme sledovali film. Ještě před tím zhasla světlo, abychom na film líp viděli.

Po nějaké době jí spadla hlava na mé rameno.

„Ann?" zašeptal jsem. Po chvíli mi došlo, že už mě dávno neslyší. Usnula.

Opatrně jsem vypnul film a položil notebook na noční stolek vedle postele.

Ani jsem nemusel přemýšlet nad tím, jestli tu s ní zůstat, nebo tiše odejít. Měl jsem v tom jasno.

Natáhl jsem se pro svůj telefon, abych napsal mámě, že spím u kamaráda.

Z boku postele jsem vzal peřinu, kterou jsem nás následně oba přikryl.

Mírně jsem se nadzvedl, abych si posunul polštář, když jsem si všiml, jak Annie spí. Byla roztomilá. Stejně roztomilá jako na té fotce. Musel jsem se pousmát.

Pomalu jsem se položil vedle ní, když se ke mně najednou přitulila. Nevěděl jsem, jestli se takhle tulí k tomu medvědovi, nebo je to jenom nějaká náhoda, ale nevadilo mi to. Byl jsem si jistý, že spí, takže o tom pravděpodobně ani nevěděla.

Lehce jsem jí objal a tím jsem si ji přitáhl trošku blíž k sobě.

Zavřel jsem oči, čímž začalo mé každovečerní přemýšlení nad životem.

Dnes jsem přemýšlel jenom nad jednou věcí.

A to nad tou, že nevím, jestli mám Annie rád jenom jako kamarádku, nebo něco víc...

Dneska je to přesně rok od toho, co jsem vydala první kapitolu🙏🏻Chci vám jenom všem moc poděkovat za všechnu podporu❤️