Bad Boys [Marcus & Martinus]

Neškodná

„Hej, Tinusi." drcl jsem lehce do Martinuse.

„No?" řekl nepřítomně.

„Martinusi, když jsi odešel od skříněk, stalo se něco divného."

„Co se zase stalo?" protočil očima.

„Půjdem tam." řekl Martinus po tom, co jsem mu převyprávěl tu událost z rána.

„Já ti nevím. Něco mi na tom nehraje..." řekl jsem trošku ustrašeně. Proti Melody jsem nic neměl, ale tohle bylo prostě zvláštní.

„Prosimtě, Melody je neškodná. Nemusíš se ničeho bát." zasmál se Martinus.

„Tak jak myslíš." pokrčil jsem rameny a dál jsem se věnoval vyuce. Můj zrak se, ale místo do tabule zabodl do dívky, sedící přede mnou. Do Annie. Mrzelo mě, že se se mnou nebaví, ale ještě horší byl ten pocit, že už nikdy nebudeme kamarádi. Bylo mi to líto.

Všechny hodiny jsem nějak přežil. Teď už zbývalo jenom promluvit si s Melody. Pořád nechápu, co po nás může chtít.

Já i Martinus jsme po obědě došli do učebny fyziky. Chvíli jsme tam jen tak seděli a čekali, co se bude dít, když potom přišla Melody.

„Ahoj." pozdravila nás s úsměvem.

„Ahoj! Tak, o co jde?" řekl Martinus vesele.

„Takže," řekla a z obličeje se jí rázem vytratil úsměv. „není to její vina..." šeptla. Martinus se na mě nechápavě podíval. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo netušil o čem to mluví.

„Cože? Kdo?" zeptal se jí Tinus.

„Annie Smithová." sklopila hlavu.

„O čem to mluvíš?" podíval jsem se na ni.

„Víte, Annie vám nikdy nic neudělala. Ty pomluvy, to všechno... Ona s tím nemá absolutně nic společného." vypadlo z ní po chvíli.

„Melody, přestaň říkat nesmysly." naštval se Martinus. Nedivím se mu. Tolik lidí už nám zamotalo hlavu. Nestojíme o další.

„Říkám pravdu. Ona ty pomluvy neroznesla. Ona by to nikdy neudělala." posmutněla si Melody.

„Když né ona, tak kdo?"

„Byla to Stacy. Stacy a Jessica. Nedokázaly snést to, že se bavíte víc s někým jako je Annie, než s nimi. Nedokázaly se přes to přenést, tak se rozhodly Annie zničit. Vymyslely všechny ty pomluvy a roznesly je po celé škole. Annie by vám to nikdy neudělala." řekla Melody tiše.

„Děláš si srandu, že?" řekl jsem absolutně vyvedený z míry. To, co jsem se právě dozvěděl, mě šokovalo.

„Ne, všechno je to pravda. Já-" přerušil jsem ji.

„Proč jsi nám to neřekla dřív?"

„Nečekala jsem, že to zajde takhle daleko. Prostě jsem si myslela, že se spolu jenom přestanete bavit a tím to skončí. Jenže to, co jste si začali dělat je hrozné. Ty nadávky, naschvály nebo ta rvačka. Nemohla jsem to tak nechat. Omlouvám se." šeptla a po tváři jí ztekla slza.

„Melody, ona celou tu dobu vážně nevěděla, co se stalo?" řekl Martinus vystrašeně. Pouze kývla hlavou. Zabolelo mě u srdce. My jsme na ni byli tak strašně zlí a ona za nic nemohla. Neudělala nic, za co by jsme se na ni měli zlobit a my jsme jí zničili život.

„Proč nám to říkáš? Vždyť ji přece nesnášíš." řekl podezíravě Tinus.

„Mám ji ráda. Moc ráda, ale nikomu to neříkejte. Měla bych z toho problémy." šeptla.

„Tak to je skvělé." protočil očima Martinus.

„Omlouvám se. Mělá jsem vám to říct dřív. Je mi to moc líto." vzlykla Mel. Bylo mi jí líto. Ona vlastně taky za nic nemohla. Začal jsem ji utěšovat.

Hned, co jsme ji utěšili, jsme se vydali za Annie.

„Je to vážně dobrý nápad?" zaváhal jsem, když jsme stáli před dveřmi jejího domu.

„Přece s tím musíme něco udělat." řekl Martinus a zazvonil na zvonek.

Annie
Seděla jsem doma a dělala si úkol do angličtiny, když najednou někdo zazvonil. Seběhla jsem schody a šla jsem otevřít dveře. Když jsem tak ale udělala, měla jsem chuť je znovu zavřít. Stáli tam totiž Marcus a Martinus Gunnarsenovi. Moji dva úhlavní nepřátelé.

„Annie, my už víme, jak to bylo doopravdy. Dozvěděli jsme se, že ty pomluvy jsi neroznesla ty. Všechno je to jedna velká lež. Víš, všechno se to seběhlo tak rychle, že jsme si ani nevšimli, jak moc velká hloupost je myslet si, že jsi to byla ty. Promiň, Annie. Moc nás to mrzí." řekl Marcus.

„Mrzí? Myslíte si, že vaše mrzí mě to mi vrátí několik týdnů mučení?! Ty noci, kdy jsem brečela jenom kvůli tomu, že jste se spletli. Ty dny, kdy jsem si přála, aby to už všechno skončilo. Ty dny, kdy jsem si přála, abych vás dva nikdy v životě nepoznala!" vykřikla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Annie, prosím, odpusť nám to." šeptl Martinus.

„To se nestane, už nikdy." šeptla jsem a zabouchla jsem dveře.

„Annie! Otevři ty dveře, prosím." slyšela jsem za dveřmi tlumený hlas jednoho z dvojčat.

Se slzami v očích jsem se svezla po dveřích až na zem, kde jsem se rozbrečela ještě mnohem víc.