Bad Boys [Marcus & Martinus]

Nudný život

„Hej, Annie!" zaslechla jsem, když jsem vyběhla ze třídy.

Bohužel bylo po sedmé hodině, tudíž všem studentům končilo vyučování. Všichni se tedy nahrnuli na chodbu a já jsem neměla šanci mezi nimi najít člověka, jež na mě volal.

Nijak jsem to neřešila a nezaujatě jsem pokračovala v cestě ke skříňkám.

V tomhle jsem pondělky nesnášela. Všude bylo plno studentů, na chodbách se téměř nedalo pohnout.

Zrychlila jsem, když jsem spatřila otevřené dveře do dlouhé chodby s šatními skříňkami.

Hned, co jsem si vzala své věci jsem se rozběhla ze školy ven. Bohužel, jak už je mým zvykem, hned po východu ze školy jsem do někoho narazila.

Naštěstí, ani já, ani ten člověk jsme nespadli.

„Promiň, nedívala jsem se." prohodila jsem ledabyle.

Chtěla jsem odejít, když mě ten dotyčný najednou chytil za ramena a stáhl mě zpět.

„Měla by sis dávat větší pozor, do koho narážíš." probodl mě vražedným pohledem černovlasý kluk.

Byl vysoký a přes rameno měl přehozený žlutý batoh.

Byl to Luke, přítel Stacy.

„Ne-nechtěla jsem." vykoktala jsem.

„Počkej, ty jsi ta holka, co byla zlá na moji princeznu! Annie, že?" uchechtl se.

„Princezna bych ji úplně nenazývala, ale ano, jsem Annie." uchechtla jsem se stejně, jako on před malou chvíli.

„Tak poslouchej, Annie," popošel ke mně blíž. „Stacy je ta nejúchvatnější holka na světě, tak se do ní laskavě nenavážej, nebo budeš mít co dělat se mnou." usmál se sarkasticky.

Bála jsem se ho.

To jsem na sobě však nemohla nechat znát, proto jsem se rozhodla nepanikařit.

„Nebudu se do ní navážet, pokud se ona nebude navážet do mě." podívala jsem se na něj.

„Prosímtě, do tebe se naváží každý druhý." zasmál se. „Jedna holka navíc ti nic neudělá, nebo snad ano?" přikrčil se ke mně jako k malému dítěti.

Dobře, možná jsem byla o hodně menší než on, možná jsem byla mladší. To, že se ke mně choval jako k miminu mě však neuvěřitelně naštvalo.

„Do mě se nenaváží nikdo jiný, než ta tvoje zmalovaná pipina, jasný? Jedině ona má totiž tak nudný život, že se musí bavit tím, že uráží lidi okolo sebe!" zamračila jsem se.

„Ty jsi mi nějaká drzá, holčičko." přivřel oči vražedně.

„A ty jsi ubožák, pokud chodíš s někým, jako je Stacy." uchechtla jsem se.

To už ale černovlasému chlapci došla trpělivost.

Rozhlédl se kolem sebe, zda-li tu není někdo, kdo by mohl u jeho činu zakročit.

K mému neštěstí šli všichni na oběd, tudíž zde nikdo nebyl.

Luke se tedy napřáhl a bez váhání mi vrazil facku.

Nečekala jsem to. Celá jsem se zatočila, skoro jsem spadla na zem.

„Takhle se k ní chováš?" zvedla jsem k němu hlavu.

On se pouze znovu napřáhl.

Když byla jeho dlaň jen několik centimetrů od mé tváře, někdo se mezi nás přiřítil.

Jeho ruku odtsrčil a mě posunul za sebe, aby se mi nic nestalo.

„Co to sakra děláš?!" bránil mě Marcus.

„Do toho ti nic není." vrazil do něj agresivně Luke.

Marcus mě odstrčil ještě dál.

„No to teda je!" vrazil do něj nazpět.

Nezůstávali však jenom u vrážení. Zanedlouho používali i pěsti, nohy, všechno, co jen šlo.

Opět jsem byla svědkem násilné rvačky způsobené mou maličkostí.

Bylo mi z toho všeho tak špatně.

Kdykoliv jsem viděla lidi se prát, kdykoliv jsem viděla moc krve, viděla jsem i ten den, kdy zemřeli mí rodiče.

Vždycky jsem nad lidmi, co se prali kroutila hlavou. Nevážili si života, nevěděli jaké to je zemřít, nebo o někoho přijít.

Ze všech těch myšlenek a všeho kolem se mi začala motat hlava.

Netrvalo dlouho a podlomily se mi nohy. Seděla jsem tedy na zemi, opřená o obrubník a zmateně mžourala po dvou osobách přede mnou.

Mlátili se, něco po sobě křičeli.

„Hej! Co se to tu děje?" vyšel najednou někdo ze školy.

Jeho hlas jsem poznala, byl to Martinus.

Doufala jsem, že mi třeba pomůže, nebo alespoň ty dva dostane od sebe. On se však po chvíli přidal k rvačce taky.

Zřejmě si mě ani nevšimnul.

„Ještě jednou na ni vztáhneš ruku a zničím tě!" křičel Marcus na ležícího chlapce.

„To se ještě uvidí." zašeptal Luke, opatrně se zvedl a rychle se vytratil pryč.

Bylo po všem, konečně byl pryč.

„Jsi v pohodě?" optal se Martinus svého dvojčete.

„Jo, díky za pomoc, bráško." poplácal jej Marcus po zádech.

„Co se vlastně stalo?"

„Ten idiot chtěl něco udělat Annie a-" Marcus se zarazil. „Annie!" otočil se rychle.

Zřejmě na mě v tom zmatku zapomněl.

„Jsi v pořádku?" klekl si ke mně rychle.

Já jsem pouze zmateně koukala do jeho tmavých očí.

„Annie, princezno, řekni něco." pohladil mě po tváři.

„Praštil ji, nebo jsi ji stihl odstrčit?" zeptal se Martinus stojící nade mnou.

„Nevím, myslím, že jsem to stihl." pokrčil rameny vyděšený Marcus.

Já jsem pouze zakroutila hlavou.

„Já ho zabiju." procedil skrz zuby Marcus.

Hned potom mě zvedl na nohy a chytil mě do náruče.

Byla bych si to užívala, kdybych vůbec mohla vnímat. Byla jsem v nějakém podivném šoku.

„Neboj se, Annie. Já se o tebe postarám." zašeptal Marcus a se mnou v náručí se vydal od školy pryč.

Z nosu mu lehce tekla krev, všude po obličeji měl nějaké odřeniny nebo modřiny. I tak se choval spíše jako bych já byla ta, co byla nejvíc zraněná.

Jeho slova mě však mírně uklidnila.

Věděl jsem totiž, že jestli se o mě dokázal někdo postarat, byl to právě on.