Bad Boys [Marcus & Martinus]

Idiot

Jeho slova mě nad tím donutila přemýšlet. Srovnám se s tím, nebo budu každou noc brečet nad tím, že si moje sestra vybrala idiota?

Ještě chvíli jsem stála v obýváku a přemýšlela. Potom jsem se rozhodla, že se půjdu projít. Do pokoje se mi nechtělo, vlastně, vůbec jsem nechtěla zůstávat v tomhle domě.

Obula jsem si boty, oblékla jsem si mikinu a vyšla jsem ven.

Procházela jsem tmavé uličky, ve kterých občas svitlo světlo nějaké pouliční lampy nebo projíždějících aut. Venku už nikdo nebyl. Tedy, alespoň jsem si to myslela.

„Martinusi!" zaslechla jsem v dálce povědomý hlas. „Tinusi!" křičel dál. Ten hlas byl čím dál tím blíž. Najendou byl až moc blízko a já i ten člověk jsme se srazili.

„Promiňte-te, já-" zakoktal se kluk, jenž mě srazil. „Ahoj, Annie." podal mi ruku Marcus.

„Ahoj." ruku jsem přijala.

„Promiň, já jsem se nekoukal na cestu." pokrčil rameny s úsměvem. Jenom jsem nad tím mávla rukou.

„Co tady vlastně děláš?" podívala jsem se na něj trošku nechápavě, jelikož jsem nečekala, že ho tady potkám.

„Hledám Martinuse. Odpoledne někam odešel a ještě se nevrátil. Neřekl mi kam jde, takže nevím, kde ho mám hledat." řekl zoufale Marcus.

„Tak s tím ti ráda pomůžu." ušklíbla jsem se.

„Vážně? Ty snad víš, kde by mohl být?" v očích se mu objevily jiskřičky naděje. Asi měl o svého bratra vážně strach.

„Vím naprosto přesně, kde je." pousmála jsem se nad Marcusovým výrazem. „Martinus je u nás doma." to už mi úsměv z obličeje zmizel.

„Jasně, u vás do-" zarazil se. „Počkej, cože?! Co dělá u vás doma?" vynervoval se najednou.

„Asi si užívá s mojí sestrou. Nemám tušení, co tam spolu dělají." sklopila jsem hlavu.

„Pane bože, to je takový idiot!" plácl se do čela Marcus.

„Souhlasím." ušklíbla jsem se. „Marcusi, není ti zima?" optala jsem se při pohledu na něj v tenkém tričku.

„Zima? To je to poslední na co bych teď myslel." koukal se před sebe. Zřejmě ho dostalo to, že je Martinus u mě doma. Chvilku jsme tak stáli tiše pod pouliční lampou.

„Projdeš se se mnou?" zeptala jsem se ho. Normálně bych se ho asi nezeptala, ale nechtěla jsem jít v takovém šeru sama. Jenom kývl a zamyšleně se rozešel směrem k parku.

„Ty jsi o tom nevěděl, viď?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

„O čem?" koukal se do země.

„O Martinusovi a Adel."

„Ne, vůbec mě nenapadlo, že pořád chodí za ní." pokrčil rameny. Z nějakého důvodu mi ho začínalo být líto. Byl tak zklamaný a zaražený.

„Já jsem to taky nevěděla." pousmála jsem se.

„Proč mi to neřekl?" zastavil se a svůj pohled zaryl do mých očí.

„To nevím..." podívala jsem se na něj soucitně.

„Vždyť.. vždyť je to můj bratr." snažil se to pochopit.

„Marcusi, někdy ti prostě neřekne všechno. Každý člověk má svá tajemství." pronesla jsem po chvilce ticha.

„A tobě to Adel neřekla?" popošel kousek ode mě a posadil se na studenou lavičku.

„Ne, neřekla."

„Jakto, že ti to nevadí? Vždyť je to Martinus!" koukal se na mě zoufale.

„Vadí mi to. Ani nevíš, jak moc! Ale, je to její volba. Co já s tím mám dělat?" sedla jsem si vedle něj.

„Já.. možná je to divný, ale vadí mi to. Příjde mi to nefér." zamračil se.

„Protože on má holku a ty ne?" uchechtla jsem se.

„Ne," zasmál se. „je to nefér vůči tobě." podíval se na mě.

„Vůči mně?" nadzvedla jsem tázavě obočí.

„Jo.. Ty ho teď budeš muset snášet u sebe doma. Budeš se muset koukat na to, jak se směje s Adel. Budeš ho vídat i jinde, než ve škole..." zašeptal.

„Jakoby ti na mně záleželo." zasmála jsem se. Přišlo mi komické, že se o mě teď tak stará.

„Záleží." podíval se na černou oblohu, na které se blištily malé hvězdičky.

„Ne, nezáleží." podívala jsem se stejným směrem, jako on před malou chvílí.

„Tak nezáleží?" zasmál se.

„Idiote." praštila jsem ho se smíchem do ramene.

„Takže, ty se chceš prát?" podíval se na mě pobaveně. „Tak to si mě budeš muset nejdřív chytit." vyběhl z lavičky na příč nočnímu parku.

„Jen počkej!" rozběhla jsem se se smíchem za ním.

„Tak pomalá!" zasmál se Marcus utíkající přede mnou.

„Už tě skoro mám!" natahovala jsem před sebe ruce ve snaze ho chytit. Najednou mi však zmizel z dohledu.

„Marcusi?" zastavila jsem se a rozhlédla se po parku. „Kde jsi?" šeptla jsem udýchaně.

„BAF!" vyskočil z poza stromu najednou. S jekotem jsem ho chytila za zápěstí.

„Mám tě." ušklíbla jsem se. Marcus sebou cukl, čímž mě dostal blíž k sobě.

Najendou jsme si byli tak blízko, až to nahánělo hrůzu.

„Annie.." šeptl s úsměvem.