Bad Boys [Marcus & Martinus]

Umíš plavat?

„Co tady teď budeme dělat?" zeptala se Annie tiše.

Pořád jsme totiž byli v lese.

Teď už jsme však seděli opřeni o náš strom a spokojeně hleděli do dálky.

„Nevím, chceš to tady trošku prozkoumat?" navrhl jsem.

„Já ti nevím. Je tady docela tma a jsem si jistá, že zde žijí nějaká dravá zvířata." povzdechla si.

Svůj pohled jsem přesunul z přírody na ni.

„Že by se slečna Smithová bála?" šťouchl jsem do ní se smíchem.

„Nech toho!" zamručela s lehkým úsměvem.

„Hele, dokud jsi se mnou, nic ani nikdo ti neublíží." usmál jsem se.

„A co když tě třeba sežere medvěd? Co pak budu dělat?" rozhodila rukama.

„Pojď, prosímtě." vyskočil jsem na nohy a následně pomohl i Annie se postavit.

Ruku v ruce jsme se tedy vydali napříč tmavému lesu plného nejrůznějších tajemství.

Procházeli jsme mezi vysokými stromy, pozorovali jsme drobná zvířata či překrásné světlušky a sem tam jsme narazili na nějaké skalky.

Myslel jsem, že už nás zde nic nepřekvapí. Přece jenom, byl to docela obyčejný les.

„Umíš plavat?" zeptala se mě z ničeho nic Annie.

„Samozřejmě, že ano." zasmál jsem se. „Proč se ptáš?" nadzvedl jsem obočí.

„Půjdeme si zaplavat!" ukázala na menší jezírko kousek pod kopcem, na kterém jsme stáli.

„Cože?" podíval jsem se na ni nechápavě.

Ona se však bez odpovědi rozběhla z kopce dolů, přímo k jezírku.

„Annie!" rozběhl jsem se rychle za ní.

Když jsem se dostal k jezírku v plánu rozmluvit jí ten stupidní nápad, zarazil jsem se.

Než jsem totiž stihl cokoliv říct, sundala si tričko a pár sekund na to i uplé džíny.

Stála přede mnou tedy bosá, pouze ve spodním prádle a natěšeně hleděla na hladinu vody.

Překvapovalo mě, že se vůbec nestyděla.

„Co koukáš?" podívala se na mě po chvíli pobaveně.

Uvědomoval jsem si, že na ni zírám, jako nějaký blázen. Nemohl jsme si však pomoct.

Byla tak krásná, snad ještě hezčí, než když byla oblečená.

„Jdeš se mnou?" ukázala na jezírko.

Já jsem opět neodpověděl. Všechna má pozornost byla soustředěna na její tělo.

„Haló? Marcusi, prober se!" zamávala mi rukama před obličejem.

Zatřásl jsem hlavou, abych se trošku vzpamatoval.

„Nachladíš se." podíval jsem se na ni.

„Nachladíme se spolu." zasmála se.

„Kde bereš tu jistotu, že půjdu do vody s tebou?" nadzvedl jsem obočí pobaveně.

„Máš babu!" plácla mě do ramene. „A když mě chytíš, dostaneš pusu." zasmála se sebejistě.

Poté se rychle rozběhla směrem k jezírku a následně do něj skočila.

Malou chvíli na to se vynořila a se smíchem začala plavat co nejdál od břehu, aby pro mě bylo co nejtěžší ji chytit.

Hned jak tu větu dořekla, začal jsem si bleskově sundávat oblečení.

Do vody se mi ani trochu nechtělo, ale takovou šanci jsem přece nemohl prošvihnout.

„Dělej, lenochode!" zavolala na mě.

„Jen počkej!" zvolal jsem a bez váhání skočil do vody za ní.

Hned potom mi došlo, že to nebyl úplně nejlepší nápad.

Teplota jezírka se totiž dala srovnávat s teplotou vody na severním pólu.

Ani to mě však neodradilo od toho dohnat Annie a následně si vzít svou odměnu.

Rychle jsem doplaval až k ní. Když jsem se ale pokusil ji chytit, vyklouzla mi.

„Mě jen tak nechytíš, Gunnarsene!" zasmála se a rychle plavala směrem ode mě.

Věděl jsem, že na ni musím chytře.

Našťestí jsem si podobných her a soutěží s Martinusem v dětství užil dost, tudíž jsem přesně věděl, co dělat.

Když se nedívala, rychle jsem se ponořil pod vodu a jelikož už byla tma, neměla šanci mě pod ní vidět.

Nenápadně jsem jí obeplaval, rychle ji ze zadu chytil a následně se i s ní v náručí vynořil nad hladinu.

„Mám tě!"

„Né, tohle se nesmí!" vyjekla se smíchem.

„Ale jo, smí." otočil jsem si ji čelem k sobě. „Chci svoji odměnu." ušklíbl jsem se.

„Nezasloužíš si ji, podváděl jsi." zasmála se.

„Když mi ji nedáš, vezmu si ji sám." uculil jsem se a hned na to jsem ji políbil.

Přítáhl jsem ji k sobě blíž a své ruce jsem obmotal kolem jejího pasu.

Ona se zasmála a bez váhání začala spolupracovat.

Ještě nějakou dobu jsme byli ve vodě, pak nám ale oběma začala být zima a museli jsme vylézt.

„Můžeme se k nám jít osušit a převléct." navrhla Annie s úsměvem.

„Dobře." prohrábl jsem si své mokré vlasy a lehce je vyždímal.

„Vypadáš roztomile." uchechtla se Annie.

Pouze jsem se zasmál, chytil jsem ji za ruku a společně jsme se vydali z lesa ven.

Po nějaké době jsme došli ke Smithovým domu, kde jsme si dali sušit naše mokré oblečení.

Adel a Martinus byli zřejmě pořád v restauraci.

Annie se převlékla, já jsem zde však neměl žádné jiné oblečení.

Donesla mi tedy nějaké tepláky, co tu kdysi zapomněl Tinus, tričko však nenašla.

Zbytek večera už jsme jenom čekali než se moje prádlo dosuší.

Oba jsme však byli z celého toho povedeného rande tak unavení, že jsem usnuli.

A já jsem byl šťastný, protože jsem zase usínal s ní.