Bad Boys [Marcus & Martinus]

Šílená

Už mi z nich bylo zle. Přála jsem si, abych je nikdy nepoznala. Musela jsem přemýšlet nad tím, proč jsem se s nimi vůbec začala bavit. Vždyť nebýt těch dvou, byla bych šťastná. Nic by se nedělo. Vždyť kvůli nim jsem přišla i o Sam.

„Annie!" vyrušilo mě další praštění do dveří. Pořád tam byli. „Nech nás to vysvětlit, prosím." řekl Martinus.

„Není co vysvětlovat." šeptla jsem. Pochybuji, že mě slyšeli.

„Ann, nás to hrozně moc mrzí. Tak nám prosím odpusť." řekl Marcus. V tu chvíli jsem v jeho hlase slyšela nervozitu, smutek a stres.

„Běžte pryč." řekla jsem z posledních sil a vyběhla jsem do svého pokoje, kde jsem se následně neuvěřitelně rozbrečela.

Když jsem se trochu uklidnila vytáhla jsem z pod postele krabici, ze které jsem následně vytáhla menší fotku v rámečku. Tohle už jsem dlouho neudělala. Na fotku dopadlo pár mých slz.

„Co bych teď dala za to, mít vás tady." zašeptala jsem do prázdna a otřela z fotky své slzy.

Martinus
„Tohle jsme podělali." řekl Marcus, když jsme došli domů.

„Hodně. Ale, Macu, ona nám přece mohla otevřít. Teď bude zbytečně naštvaná." řekl jsem vážně.

„Děláš si srandu? Na jejím místě, bych si taky neotevřel." řekl podrážděně.

„Není to jenom naše vina. Ann na tom má taky svůj podíl." koukl jsem se na něj.

„Marcusi, její vina to je tak z jednoho procenta!" vykřikl. Byl naštvaný, i když jsem úplně nevěděl proč.

„Ona byla taky zlá." připomněl jsem mu.

„Ale ona k tomu měla důvody." prohodil rukama.

„My taky!" podíval jsem se na něj. Nechtěl jsem tam s ním být, pokud chtěl být takový. Šel jsem si obout boty.

„Kam zase jdeš?" rozběhl se za mnou.

„Ven. Musím si vyčistit hlavu." oblékl jsem si tenkou šedou mikinu a vyšel jsem z domu.

Neměl jsem nejmenší ponětí, kam jdu. Šel jsem prostě tam, kam mě nohy vedly.

Došel jsem do jakéhosi parku, kde jsem se posadil na dřevěnou lavičku. Pozoroval jsem procházející lidi a zároveň přemýšlel nad tím, co se stalo. Nemohl jsem dostat z hlavy její slova. Nejhorší na tom bylo, že Annie měla pravdu.

Najednou mi někdo překryl oči dlaněmi a já jsem nic neviděl. Začal jsem sundávat ledové ruce ze svého obličeje, abych viděl, s kým mám tu čest.

Když se mi to konečně podařilo, spatřil jsem Adel. Její světlé oči se rozzářily a na její tváři se objevil pobavený úsměv.

„Ahoj!" zasmála se, obešla lavičku a posadila se vedle mě.

„Nazdárek." řekl jsem.

„Co tady děláš tak sám?" řekla s úsměvem.

„Co by, nemám kamarády." zasmál jsem se.

„A teď vážně." šťouchla do mě loktem.

„No, ví-" zarazil jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli jí chci říkat, že jsem svým způsobem šikanoval její sestru a ta mě za to teď nenávidí. „Já ani nevím. Chtěl jsem se jít projít." řekl jsem tiše.

„Tak se pojď projít se mnou." mrkla na mě Adel.

„A kam chceš jít?" zeptal jsem se mírně překvapeně. Nenapadlo mě, že by se mnou chtěla někam jít.

Vstala, chytila mě za ruku a prudce se rozběhla mně neznámo kam. 

„Pojď!" smála se, když probíhala davy lidí. Muselo to vypadat komicky.

Dotáhla mě do malinké kavárny, kde následně vybrala místo na sezení.

„Promiň, že jsem tě tak hnala." usmála se při pohledu na můj udýchaný obličej.

„To je v pohodě." mávl jsem nad tím rukou. „Proč jsi mě vzala zrovna sem?" řekl jsem trochu nechápavě, jelikož jsme mohli jít do nějaké bližší kavárny. Nemuseli jsme utíkat přes celé město.

„Protože tady mají nejlepší dortíky." zasmála se.

„Jsi šílená." pozoroval jsem, jak se její světlé oči zabodávaly na jídelní lístek plný různých nápojů a zákusků. Když jsem však vyslovil ta slova, podívala se na mě.

„Jsem šílenější, než si myslíš." uchechtla se.

„Mňam!" vykřikla Adel, když ochutnala dortík, který si objednala. Musel jsem se pousmát. Byla roztomilá.

„Máš ráda dortíky?" nadzvedl jsem pobaveně obočí.

„Miluju dortíky! Kdybych mohla, jedla bych je pořád." zasmála se. „Neříkej mi, že ty je nemáš rád." podívala se na mě podezíravě.

„Mám! Kdybych mohl, snědl bych i ten tvůj." zasmál jsem se.

Když jsme dojedli, přišel číšník s účtenkou, kterou následně položil na stůl. Adel začala vytahovat svoji peněženku. Rychle jsem teda vytáhl tu svoji a zaplatil i za ni.

„Kolik to bylo?" podívala se na mě mírně naštvaně, že jsem to za ni zaplatil, když jsme vyšli z kavárny ven. Bylo šero a na ulici už nikdo nebyl.

„Nic, bylo to zdarma." zasmál jsem se.

„Né, vážně, musím ti to dát!" řekla.

„Adel, já nechci, aby jsi mi to dávala. Bylo to celkem levné. Ber to jako pozvání." usmál jsem se.

„Martinusi, já ti ty peníze chci dát." stoupla si přede mě, aby mi zabránila v chůzi. Chytil jsem ji kolem pasu a posunul ji o kousek dál, abych mohl projít. Pouze protočila očima a vydala se za mnou.

Po nějaké době jsme se odpojili a šli jsme každý svoji cestou, k sobě domů.

„Kde jsi sakra byl?!" vykřikl Marcus hned, jak jsem přešel práh našich vchodových dveří.