Bad Boys [Marcus & Martinus]

Všechno dobrý?

Věděl jsem, že má pravdu. Jestli to Annie řekne, je konec.

Annie
Nemůžu jít do třídy. Nemůžu zůstat ve škole. Nemůžu zůstat tady - na místě, kde jsem poznala ty, co mi způsobili tolik problémů.

Bez dalšího váhání jsem se rozběhla zpátky směrem ke skříňkám, kde ještě stále postávali ti dva blonďatí kluci. Vydala jsem se tedy jinudy. Proběhla jsem pár chodeb, až jsem se dostala k hlavnímu vchodu a východu naší školy. Vyběhla jsem ven a namířila jsem si to přímo domů. Už bych tam nedokázala být ani minutu.

Když jsem konečně uviděla náš dům, zaradovala jsem se. Najednou se ale rozrazily vchodové dveře, z nichž vyšla moje sestra. Adel Smithová v teplácích, s drdolem na hlavě a kelímkem jogurtu v ruce si šla pro poštu. Elegantní jako vždy. Úplně jsem zapomněla, že má dneska ředitelské volno. Musím jít tedy jinam.

Les. Ten les, kam jsem tehdy zaběhla a Marcus s Martinusem mě tam našli.

Marcus
„Kde je Annie?" zeptal jsem se už nejmíň po dvanácté svého bratra.

„Já nevím." řekl nepřítomně a zapsal si další poznámku z profesorova výkladu.

„Myslel jsem, že šla do třídy." podíval jsem se na prázdné místo před námi. Nebyla tam. „Tinusi, já ji musím najít." znejistěl jsem. Měl jsem strach, že je teď v ředitelně a říká, co se stalo před školou.

„Ne. Marcusi, nedělej si to horší, než už to je. Nic tím nezmůžeš." zamračil se na mě.

„Ale já musím." podíval jsem se do jeho starostlivých očí. Oproti mně byl Martinus vždycky hrozně zodpovědný. Nechtěl, abych to dělal. A moc dobře věděl proč. Jenže taky dobře věděl, že mě nezastaví.

Hned po škole jsem se ji vydal hledat. Hledal jsem snad všude. Ve škole, v parku, ve městě. Nebyla nikde. Byl jsem na dně. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo najít ji a zeptat se jí, jestli to řekla.

Zastavil jsem se před hustým zeleným lesem. Před tím lesem, kam nám téhdy utekla. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se vydal na to místo, kde jsem ji tehdy našel.

Překvapilo mě však, že jsem ji tam našel i teď.

„Ahoj." Seděla úplně na tom stejném místě a koukala se do dálky. Jakoby se celá ta situace opakovala.

„Ahoj." zašeptala.

„Annie...řekneš to na mě?" posadil jsem se vedle ní.

„Ne..." usmála se.

„Proč?" nechápal jsem ji. Být na jejím místě, řekl bych to hned.

„Já nevím. Mám prostě pocit, že to nemůžu udělat. Navíc, problémy bych z toho měla asi i já. Nechci, aby jsi mě nesnášel. Chci to všechno zpátky. Ty dny, kdy jsme se spolu bavili jako nejlepší přátelé." podívala se na mě. Její nádherné oči se vryly přímo do těch mých.

„Děkuju, Annie, děkuju moc." usmál jsem se. Ona mi úsměv oplatila. Chvíli jsme tam jenom tak seděli a povídali si. Potom jsme se rozhodli jít domů.

„Děkuju." poděkovala mi s úsměvem, když jsem jí doprovodil domů.

„Všechno dobrý?" podíval jsem se na ni. Doufal jsem, že bychom se spolu mohli začít už alespoň trochu normálně bavit. Chtěla něco říct, ale přerušilo ji vyzvánění mobilu. Zvedla hovor a rázem se jí z očí vytratilo štěstí. Po chvíli se na mě podívala a hovor ukončila.

„Máš sílu." řekla tiše.

„Cože?" nechápal jsem, proč to řekla.

„Dylan je v nemocnici!" vykřikla. Chvíli mi trvalo přijít na to, kdo je Dylan, ale potom mi došlo, že to nejspíš bude ten kluk, se kterým jsem se ráno porval.

„Ehm..." nevěděl jsem, co jí na to mám říct.

„Ehm? Ehm je všechno, co mi k tomu řekneš?! Zlomil jsi mu nos, Marcusi! Ty nejsi normální!" začala na mě křičet.

„Vždyť on mi taky ublížil!" bránil jsem se.

„Jsem naivní." protočila očima. Nechápavě jsem se na ní podíval. „Jak jsem si mohla myslet, že to bude v pořádku? Jak jsem mohla věřit tomu, že budeme zase kamarádi?! Jak jsem mohla být tak hloupá?!" do očí se jí nahrnuly slzy.

„Můžeme být kamarádi." podíval jsem se na ni.

„Myslíš?" zeptala se pobaveně. „Marcusi Gunnarsene, my dva už nikdy kamarádi nebudeme." zamračila se. Její slova mě zarazila. Já jsem ji už začínal mít rád a ona mi řekne tohle.

„Máš pravdu, nemůžeme být kamarádi. Víš proč?" nadzvedl jsem obočí. „Protože ty bys mi zase vrazila kudlu do zad! Tváříš se jako nevinná chudinka, ale ve skutečnosti jsi pěkná mrcha!" vyjel jsem na ni.

„Jak jsem ti vrazila kudlu do zad?! To ty jsi mě vyměnil za nějakou Stacy!" vykřikla.

„Pane bože, je to tady zase! Zase dělej, že netušíš, co jsi udělala. Zamotej lidem hlavu a lži dokud budeš moct, že?!" byl jsem rozzlobený. „Annie, jsi jenom lhářka a pěkná mrcha!"

„Nenávidím tě!" zakřičela, vešla do svého domu a prudce za sebou zabouchla dveře.