Bad Boys [Marcus & Martinus]

Blázen

Marcus
Krátce po zazvonění školního zvonku jsem si všiml, že jsem si ve skříňce zapomněl učebnici do dějepisu.

K mému neštěstí jsme měli dějepis první hodinu.

Požádal jsem tedy profesora, aby mě nechal si pro knihu rychle zaběhnout.

Byl naštvaný a vynadal mi za to, že si nenosím pomůcky. Nakonec mě však pustil.

Doběhl jsem do přízemí naší školy s úmyslem vzít si učebnici a co nejrychleji se vrátit zpět do třídy.

Zabránily mi v tom však hlasité vzlyky rozléhajicí se po celé chodbě.

Věděl jsem, komu patří. Vzlykat tuhle slečnu jsem slyšel už tolikrát, že bych to poznal, i kdybych nechtěl.

„Annie?" šeptl jsem, když jsem ji spatřil.

S hlavou zabořenou do dlaní seděla na zemi, opřená o skříňku a hlasitě plakala.

Pomalu jsem došel až k ní a mírně se pokrčil, abych na ni lépe viděl.

„Jsi v pořádku?" optal jsem se, i když bylo víc než jasné, že v pořádku nebyla.

Chvíli jsem čekal na nějakou odpověď. Když se však nic nedělo, začal jsem zase mluvit.

„No ták, co se stalo?" dřepnul jsem si vedle ní.

Ona najednou zvedla hlavu a své překrásné, nyní rudé oči od pláče zabodla přímo do těch mých.

„Nech mě být, Marcusi." slyšel jsem, jak se její hlas zlomil.

Nechápal jsem, proč mě odháněla a abych pravdu řekl, bolelo mě to. Bylo strašné se dívat do těch očí, slyšet to, že mě tu nechce a vidět jak moc je nešťastná.

„Annie, řekni mi, co se děje, prosím." podívala jsem se jí hluboko do očí.

„Nic, všechno je v naprostém pořádku!" vyjela na mě.

Normálně bych ji tady nechal, ať si brečí, když je taková.

Jenže, já jsem nemohl.

Né jenom kvůli tomu, že to byla prostě Annie, ale taky kvůli tomu pohledu, ty její oči.

„Jsem strašně hloupá, Marcusi." řekla z ničeho nic.

„Proč bys měla být hloupá?" nechápal jsem.

„Proč? Protože jsem naivní a věřím všem svým hloupým snům! Protože si nevážím lidí, kterých bych si vážit měla! Protože tady na tebe křičím, i když ty se mi jenom snažíš pomoct!" vykřikla zoufale.

„Ani tak si nemyslím, že jsi hloupá." pokrčil jsem rameny.

Ona se na mě pouze vražedně podívala. Zřejmě jí můj optimismus lezl na nervy.

„Hele, když mi řekneš, co se stalo, já ti pomůžu a nějak to spolu vyřešíme. Musíš mi ale říct, proč brečíš." pobídl jsem ji mírně.

„Tohle se jen tak vyřešit nedá." vzlykla.

„To nemůžeš vědět." pousmál jsem se. „Prostě mi to řekni a společně něco vymyslíme." otřel jsem jí pár slz z tváří.

„Jde o Camerona." zašeptala.

Hned, co vyslovila to jméno, opustila mě touha jí pomáhat.

Při pomyšlení na to, že tady brečí jenom kvůli němu se mi svíral žaludek. Zlostí a žárlivostí.

„To je ten tvůj zrzek, co?" prohodil jsem trochu otráveně.

„Můj zrzek? Ne, Marcusi, takhle to vůbec není." začala se obhajovat.

„Tak jak to tedy je, hm?" nadzvedl jsem obočí.

„Nic mezi námi není, nikdy nebylo a ani nikdy nebude, proto-" musel jsem jí však přerušit.

„Není, nebylo a nebude? Vážně? A proto se tady po sobě každý den válíte, jako šťastně zamilovaný pár?" vyjel jsem na ni trochu.

Nechtěl jsem být zlý, věděl jsem, že bych jí měl pomáhat a né po ní křičet.

Její lži mě však unavovaly. Nechtěl jsem, aby mi zase zamotala hlavu a ublížila mi tím, že se se mnou bude zase nějakou dobu bavit a nakonec mě vymění.

„Poslouchej mě!" vytryskly jí do očí slzy. „Nikdy jsem k němu nic necítila, jasný? Všechny ty úsměvy a podobně, všechno to bylo falešný! Předstírala jsem, že o něj mám zájem jenom proto, aby mě pozval na ten podělanej ples! On už ale doprovod má, takže jsem zase všechno pokazila a zůstala jsem sama!" vykřikla.

Její oči se opět začaly pomalu plnit horkými slzami.

Ty moje se však mírně rozjasnily.

Najednou jsem pochopil, proč to všechno dělala. A i když se mi k ní takové chování nehodilo, momentálně jsem byl šťastný, že se tak zachovala.

Nemiluje ho, nejde s ním na ples a nic k němu necítí. Lepší informace jsem se snad dozvědět nemohl.

Mé štěstí však výrazně kazil fakt, že přímo přede mnou seděla a hlasitě brečela ta nejkrásnější dívka na světě.

„Annie, ty nejsi sama. Máš přece mě, ne?" usmál jsem se.

Zvedla ke mně ty překrásné oči a mírně se usmála.

„Mám přece tebe." zašeptala.

„Dobře tedy, slečno Smithová, budete tak laskavá a přijmete mé pozvání na zítřejší školní ples?" natáhl jsem směrem k ní svou pravou ruku s úsměvem.

Už chtěla souhlasně přikývnout, když se najednou zarazila.

„Počkat, vždyť jsi říkal, že už někoho máš."

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví o tom, jak jsem jí tehdy na obědě zalhal o tom, že už jsem si někoho našel, abych se před ní neponížil.

„Jo, tohle! No, tak to jsem si vymyslel. Nechtěl jsem, aby sis myslela, že jsem nějaká nicka." pokrčil jsem rameny.

„Ach jo, ty jsi blázen." povzdechla si s lehkým úsměvem na tváři.

„Znamená to ano?" vrátil jsem se zpět ke své žádosti.

„Ano, ráda s tebou půjdu na ples." přijala mou ruku a s úsměvem vyskočila zpět na nohy.

„Budu se těšit." otřel jsem jí poslední slzy z obličeje.

„Já taky, ty můj blázne."