Bad Boys [Marcus & Martinus]

Nervózní?

Seděla jsem na posteli a mrzutě koukala na hodiny na zdi.

Byl pátek večer. Večer, kdy jsem měla poznat Marcusovi rodiče.

Celý den jsem si jenom vymýšela nejrůznější situace a konverzace, které by se mohly během večera stát, tudíž jsem ani nezaznamenala, co všechno se dělo ve škole.

Byla jsem vystresovaná. Nikdy jsem se neseznamovala s rodiči nějakého kluka, pokud tedy nepočítám Dylana. Tam to ale bylo jiné. K Dylanovi jsem totiž nikdy nic víc než přátelství necítila.

Ručička na hodinách se posunula na číslo pět a mně tak začala má noční můra.

Seběhla jsem po schodech dolů s úmyslem obléct si kabát a odejít.

„Jdu teď pryč, jo? Nevím, kdy se vrátím, kdyžtak zavolám." zavolala jsem nervózně na Adel a bez jakékoliv odpovědi jsem vyběhla z domu.

Venku už byla celkem tma i zima a vzhledem k tomu, že jsem měla pouze kratší šaty a tenoučký kabát, musela jsem utíkat.

Po pár minutách jsem se tam konečně dostala a udýchaně pohlédla na dům, ve kterém strávím dnešní večer.

Zazvonila jsem na zvonek a nervózně vyčkávala před dveřmi.

Když jsem zaslechla kroky někoho, kdo mi šel otevřít, sevřel se mi žaludek.

Takhle vystresovaná jsem už dlouho nebyla.

„Ahoj!" otevřel dveře rozzářený Marcus. „Páni, vypadáš úžasně." usmál se při pohledu na mou tvář.

„Děkuju, taky ti to sluší." začervenala jsem se.

„Pojď dovnitř, ať mi neumrzneš." zatáhl mě do domu a zavřel dveře.

Sundala jsem si kabát i boty a poté mě Marcus vzal k sobě do pokoje s tím, že prý jeho rodiče ještě váří, takže máme čas.

„Hele, ještě než ta večeře začne, musím ti říct pár věcí." posadil se na svoji postel a pobídl mě, abych si sedla vedle něj.

„No, tak povídej." usmála jsem se.

„Takže, za prvé děkuju, že jsi přišla," zasmál se. „dál tě chci moc poprosit, abys moc nemluvila o škole, protože jinak se začnou zajímat o moje známky a to by nedopadlo dobře."

„Dobře, nemluvit o škole, dál?" kývla jsem.

„Dál nesmíme mluvit o Martinusovi, protože jinak ho přizvou k nám." řekl další prosbu.

„To jsem ani neměla v plánu." zasmála jsem se.

„A v poslední řadě, prosím, hlavně nemluv sprostě." poprosil.

„Neboj se, nějaké vychování ještě mám." zasmála jsem se.

Smích mě však rychle přešel. Neměla jsem náladu se smát. Měla jsem strach.

„Jsi nervózní?" zeptal se Marcus po chvíli ticha.

Pouze jsem na něj kývla.

„No tak, Annie, neboj se. Bude to fajn, zalíbíš se jim." usmál se.

„Ale, co když se jim nezalíbím?" podívala jsem se na něj vyděšeně.

„To se nestane." chytil mě za ruce. „Okouzlíš je. Stejně, jako jsi okouzlila mě." zašeptal.

„Mám strach." povzdechla jsem si.

„Nemusíš se bát, Annie. Budu tam s tebou." sedl si ke mně blíž.

Podívala jsem se do jeho tmavých očí. Najednou bylo všechno hezčí. Cítila jsem se líp, v bezpečí. Moje nervozita mírně ustoupila.

„Jsi krásná." zašeptal a nahl se ke mně. Věděla jsem, co mě čeká.

„Večeře je hotová!" ozvalo se z dola, když už byly Marcusovy rty jenom pár centimetrů od mých.

„Už jdeme!" zakřičel na zpátek a vstal z postele.

„Zvládneme to, neměj strach." usmál se a podal mi ruku.

S jeho pomocí jsem vstala z postele a společně jsme se vydali dolů, do kuchyně, kde už na nás čekali jeho rodiče.

Těsně před tím, než jsme vešli do místnosti, jsem se zastavila.

Nechtěla jsem tam jít. Byla jsem tak nervózní, že se mi třepaly ruce i nohy.

Marcus se zastavil taky a podíval se na mě.

„Marcusi..." zašeptala jsem zoufale. „Já to nedokážu." zakroutila jsem hlavou.

„Ann-" snažil se mě uklidnit.

„Né, prosím, nenuť mě tam jít. Já tam opravdu nechci." přerušila jsem ho a ukázala jsem na dveře do místnosti.

„Annie," usmál se mile. „teď už by byla škoda to vzdát, nemyslíš? Oni se těší, až tě poznají. Navíc, vypadáš jako princezna, takže toho, že se jim nezalíbíš se bát nemusíš. Je to jenom jedna večeře. Prosím, Annie, udělej to pro mě." podal mi ruku s úsměvem.

Chvíli jsem na něj zírala a přemýšela, co mám dělat. Jeho úsměv mi však jasně napověděl.

„Dobře." povzdechla jsem si a ruku přijala.

„Děkuju, jsi úžasná." stiskl moji dlaň a ruku v ruce jsme vešli do místnosti.

Byl zde velký, prostřený stůl se čtyřmi talíři, skleničkami a jiným nádobím. U stolu netrpělivě stáli dva dospělí lidé, prohlížející si mě a svého syna.

Z hluboka jsem se nadechla a nechala Marcuse, ať nás představí.

„Mami, tati, tohle je moje přítelkyně Annie." srdce se mi rozbušilo, když jsem zaslechla Marcusův hlas.

„Dobrý den, ráda vás poznávám." usmála jsem se. Přitom jsem pevně držela Marcusovu ruku, která mi alespoň trochu dodávala odvahu.

Nervózně jsem čekala na reakci alespoň jednoho z nich. Celá jsem se třepala. Nebýt Marcuse, asi bych se celá rozsypala.

Nejvíc jsem se však obávala prvního dojmu. Určitě jsem totiž vypadala jako ustrašené dítě.