Bad Boys [Marcus & Martinus]

Vztek

Martinus
„Tak se mějte, kluci!" zavolala Adel na Bena a Camerona, když jsme vycházeli z restaurace.

Já jsem nezdravil.

Byl jsem totiž naštvaný, jelikož jsem musel večeři za všechny zaplatit.

Annie s Marcusem se totiž bez placení vypařili někam pryč a Ben s Cameronem záhadně zapomněli peníze doma. Adel jsem samozřejmě pozval.

„Copak?" vyrušila mě z přemýšlení menší slečna kráčící vedle mě.

„Ale nic." zakroutil jsem hlavou. „Nevíš náhodou, kam ti naši sourozenci šli?" změnil jsem rychle téma.

„Nevím, ale jsem si jistá, že se jim nic nestane." usmála se mile.

Já jsem si pouze povzdechl a mlčky se zadíval do dálky.

„Hele, můžeme jít k nám, ty se tam trochu uklidníš, společně zjístíme, kde jsou a všechno bude fajn, dobře?" chytila mě za ruku.

„To zní skvěle." mírně jsem se pousmál.

Její nápad se mi líbil. Nevím, jestli na mně bylo tak moc poznat, že se mi nechtělo domů, ale za její návrh jsem byl vděčný.

Po nějaké době jsme se tam konečně dostali.

Hned po sundání mikin a vyzutí bot jsme se vydali nahoru, do Adelina pokoje.

Když jsme však procházeli kolem Anniiných dveří, zaslechl jsem chrápání, což mě donutilo se zastavit.

Chvíli jsem na dveře hleděl a mlčky poslouchal ten povědomý zvuk, když mi to nedalo a podíval jsem se dovnitř.

V pokoji bylo rozsvíceno a všude po podlaze se válely mokré kusy oblečení.

V zadu, na konci místnosti stála velká, na první pohled obyčejná postel. Když jsem se však zadíval líp, spatřil jsem v ní chrápajícího Marcuse objímajícího spící Annie.

A přesně v tu chvíli můj mozek zavalila obrovská vlna vzteku, jež mě nutila dojít k posteli, vzbudit bratra a následně ho odsud vyvést.

Možná jsem byl tak rozhořčený, protože jsem za něj musel platit, nebo proto, že jsem se celý večer strachoval, zda-li žije a on si mezitím někde spokojeně chrápal.

Tak, či tak, rozhodl jsem se ho vzbudit.

„Co tam děláš?" zašeptala Adel ode dveří, když jsem do Marcuse začal šťouchat.

Neodpověděl jsem.

Kdybych mluvil, křičel bych a to jsem nechtěl, jelikož ona za nic nemohla.

„Hmm..." zamručel bratr podrážděně.

Pořád ale nebyl vzhůru.

„Tinusi, nebuď ho!" vyjekla Adel, když jsem do něj začal šťouchat silněji.

Rychle ke mně doběhla a odtáhla mě od postele, co nejdál jen mohla.

„Co to prosimtě děláš?!" zasyčela na mě.

„Budím ho." pokrčil jsem rameny.

„Proboha, proč? Koukni, jak se tváří spokojeně!" bránila ho.

„Je mi úplně jedno, jak se tváří." protočil jsem očima.

„Můžeš mi říct, c-"

„Proč tady po sobě tak křicíte?" přerušil Adel dívčí hlásek vycházející ze zadu pokoje.

Oba jsme se podívali tím směrem.

Spatřili jsme tak dvě rozespalé osoby sedící na posteli, jež na nás udiveně koukaly. Zřejmě je probudila naše hádka.

„Klidně spěte dál, děcka. My už jsme stejně na odchodu." pobídla mě Adel, abych s ní vyšel z místnosti ven.

„Tak to teda ne!" zamračil jsem se. „Marcusi, vstávej a obleč se!" zavolal jsem na něj.

„Co? Ne, on nikam nejde." přidržela si bratra Annie.

„Ale ano, jde!"

„Kam máte jako v plánu jít?" probodla mě pohledem Adel.

„Nevím, domů. Hlavně někam, kde mě nebude tak strašně rozčilovat." ukázal jsem na Marcuse.

Ten se již pomalu zvedal z postele. Byl jsme překvapený, že opravdu dělal to, co jsem mu řekl, ale pravděpodobně to bylo jen proto, že byl ještě rozespalý.

„Co ti teď udělal?" koukala na mě Adel nechápavě.

„Jejda, já ti nevím! Že by utekl z restaurace bez placení, pak se celý večer někde toulal a nezvedal telefon a nakonec si někde spokojeně usnul?" řekl jsem sarkasticky.

„Za to ho přece nebudeš nutit jít domů, ne? Nejsi jeho otec, Martinusi!" mračila se na mě.

„Proč se ho zastáváš? To ses do něj zabouchla i ty?" vyjel jsem na ni.

„Prostě vidím, že má Annie rád a narozdíl od tebe jim to přeju! Jediné, co ty děláš je to, že jim to pořád jenom kazíš!" rozhodila rukama.

„Hlavně, že jsi jim to doteď kazila se mnou!" s těmi slovy jsem z části převlečeného Marcuse chytil za rameno a společně s ním jsem vyšel z pokoje ven.

„To snad nemyslíš vážně!" běžela za námi Adel naštvaně.

Já jsem na sebe vztekle hodil mikinu a rychle si zavázal boty.

Byl jsem tak naštvaný, nechtěl jsem v tom domě strávit už ani chvíli.

Naštvaně jsem vytlačil Marcuse ze dveří a hned na to jsem z nich vyšel i já.

„Proč se musíš pořád chovat jako žárlivé dítě?!" křičela na mě od vchodu Adel.

„Sama mi tak říkáš, jsem přece děcko! A ty jsi velká a chytrá princeznička, viď?" odsekl jsem sarkasticky.

Naposled jsem pohlédl před dům, který jsem nyní opouštěl.

Na ledové verandě stála bosá Annie, jež smutně mávala Marcusovi a vedle ní stála roztřepaná Adel se slzami v očích.

Věděl jsem, že je to moje vina. Věděl jsem, že mi nedala žádný důvod k tomu, abych na ni tak křičel.

Přesto jsem na ni byl přehnaně zlý.

Jediné, co jsem nakonec udělal, bylo to, že jsem se povrchně otočil a bez dalších slov jsem společně s Marcusem odešel.

Nechal jsem ji tam nešťastnou a samotnou.