Bad Boys [Marcus & Martinus]

126

„Kdybych šla s ní, kdybych na ni jen dávala pozor!" proklínala se Adel zoufale.

Já jsem pořád tiše seděl a zamyšleně pozoroval okolí.

Po nějaké době začala Adel parkovat, tudíž jsem věděl, že už jsme dorazili na místo.

„Nemocnice?" pohlédl jsem nechápavě na obrovskou budovu, před kterou jsme zastavili, když jsem vylezl z auta.

„Kde jinde by teď asi byla?" podívala se na mě vážně.

Hned na to se však rychlým krokem rozešla ke vchodu do budovy. Já jsem na nic nečekal a rozběhl jsem se za ní.

Hned, jak jsme vešli dovnitř, zamířili jsme k jakési recepci, nebo co to bylo.

Adel zde vyřídila nějaké věci, pak už nás tmavovlasá sestra zavedla na patro, ve kterém se měla údajně nacházet Annie.

Naprosto zmateně a vyděšeně jsem si prohlížel doktory v pláštích, ubrečené matky s poraněnými dětmi a ostatní lidi.

Nevěděl jsem, co jsem tu dělal a nerozuměl jsem tomu, proč by zrovna tady měla být i Annie.

„Hledáte něco?" zastavila nás z ničeho nic postarší žena.

„Ano, j-já, hledám svoji se-sestru, Annie Smithovou." vykoktala Adel a rychle úkazala nějaké ty papíry, které s sebou nesla.

„Annie Smithová?" vzala žena do ruky rozpis s pacienty a začala hledat jméno, jež Adel řekla.

„Měla by být tady na patře, akorát nevím, kde přesně." pokrčila rameny Adel.

Já jsem pouze mlčky stál a celou tu situaci pozoroval.

„Jistě, tahle slečna!" vzpomněla si náhle zdravotní sestra. „Leží v pokoji s číslem 126. Je to po pravé ruce." objasnila nám.

„Dobře, děkujeme moc." poděkovala Adel.

„Za málo." usmála se sestra. „Jenom my ještě prosím řekněte svá jména, abych to mohla zaznamenat do systému." požádala nás.

„Adel Smithová a Marcus Gunnarsen."

„Oh, myslela jsem si, že jste sourozenci." uchechtla se žena.

„Ne, to ne. Totiž, Marcus je Anniin dobrý kamarád a-" to už však Adel nedořekla.

„Přítel. Jsem její přítel." opravil jsem ji.

Adel i zdravotní sestra se pouze pousmály a dál už to neřešily.

Žena nás zapsala do systému a konečně nás nechala jít.

Netrvalo dlouho a pokoj s číslem 126 jsme opravdu našli.

Adel se těsně před ním zastavila a s hlubokým nádechem stiskla kliku.

Vešli jsme dovnitř.

A hned, jak jsme to udělali, jakoby se mi zastavilo srdce.

Přímo přede mnou, ve velké bílé posteli ležela dívka s hadičkami v nose a infuzí v ruce.

Vedle ní stálo několik přístrojů s obrazovkami, některé tiše pípaly.

Dívka nehybně a se zavřenýma očima ležela v posteli, jakoby se nic nedělo.

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že ta dívka byla Annie.

Moje nádherná Annie, na kterou jsem byl ještě před chvílí naštvaný, kvůli tomu, že zapomněla na naše rande.

Adel se k ní hned rozběhla a i přesto, že Annie spala, začala na ni mluvit, omlouvala se jí.

Já jsem stál u dveří jako opařený.

Nechtěl jsem věřit tomu, co jsem viděl. Nechtěl jsem, aby se takové věci děly.

„Annie, ty se mi probudíš, budeš v pořádku a všechno bude super." svírala Adel její ruku křečovitě.

Já jsem pomalu přešel k posteli a tak se mi naskytl lepší pohled na její překrásnou, leč nehybnou tvář.

„Co se stalo?" zašeptal jsem vyděšeně.

Nerozumněl jsem tomu. Nevěděl jsem, co se stalo, nevěděl jsem, proč se tohle dělo.

Nikdo mi nic neřekl, nikdo mě na nic nepřipravil.

„Srazilo ji auto. Vnitřní krvácení, dvě zlomená žebra a pár dalších poranění. Naštěstí se nám podařilo ji sem včas dostat." objevil se náhle v pokoji vysoký doktor.

„C-cože?" vyvalil jsem oči.

„Bude v pořádku?" zvedla hlavu Adel.

„Nyní na tom není úplně nejlíp, ale uděláme, co bude v našich silách, abychom slečnu Smithovou udrželi naživu." sdělil nám doktor.

„Kdy se to stalo?" optal jsem se zoufale.

„Dnes odpoledne, kolem druhé. Utíkala přes přechod, bohužel na červenou." sklopil pohled.

Hned, jak to řekl, udělalo se mi špatně. Bylo mi špatně ze mě samotného.

Určitě totiž utíkala, aby mě zastihla v té restauraci. Nezapomněla na mě, právě naopak. Myslela na mě, chtěla se dostat na naše rande.

A já jsem byl takový idiot, že jsem se na ni zlobil.

Nenapadlo mě, že by mohla mít potíže, že by se jí mohlo něco stát.

Jako vždy jsem byl sobecký, myslel jsem jenom na sebe.

„Zatím je v umělém spánku, ale během dne by se měla probudit. Bohužel, nemáme tak dlouhé návštěvní hodiny. Dáme vám ale vědět hned, jak otevře oči." oznámil nám doktor.

Adel se zvedla ze židle, která stála vedle lůžka a došla k doktorovi, se kterým začala něco řešit.

Já jsem to ale nevnímal. Nevnímal jsem vůbec nic.

Byla to moje vina. Za všechno jsem mohl já, všechno jsem pokazil.

Nehybně jsem stál nad nemocničním lůžkem a se slzami v očích pozoroval dlouhovlasou slečnu.

Vidět takhle někoho, koho tak moc milujete, je totiž horší, než ta nejhorší věc na světě.

Je to utrpení.