Bad Boys [Marcus & Martinus]

Trouba

Annie
Hned, co jsem došla domů ze školy, zase jsem odcházela pryč. Domluvila jsem se totiž se Sam, že za ní zajdu.

„Nazdar, pojď dál!" přivítala mě vysmátá Sam před svým domkem. Vešla jsem dovnitř a v rychlosti jsem si vyzula boty.

„Annie, zlatíčko! Ráda tě zase vidím. Jak se máš?" zaslechla jsem milý hlas Samanthtiny matky.

„Dobrý den, paní Jonesová! Mám se fajn-" chtěla jsem se zdvořile zeptat, jak se má ona, ale bylo mi v tom zabráněno.

„Máme hodně práce, mami. Pokecáte si jindy." řekla Sam, zatáhla mě za ruku a rychle mě vyvedla po schodech nahoru do svého pokoje.

„Co děláš? Chtěla jsem s tvojí mamkou hodit řeč." zasmála jsem se, když prudce zavřela dveře.

„Annie, já celý den čekám, že za mnou příjdeš a řekneš mi, co po tobě chtěl ráno u skříněk ten tvůj blonďák! Potřebuju to vědět, vyklop to." zasmála se. Posadila se na postel a upřeně se na mě podívala.

„Martinus není žádný můj blonďák, jasný?" založila jsem si ruce na hrudi.

„Jasně, jasně, tak povídej!" vyhrkla nedočkavě.

„Prostě mě poprosil, jestli bychom nemohli být před Adel kamarádi." zjednodušila jsem celou ranní situaci.

„Proč byste měli být před Adel kamarádi? Vždyť on ji vůbec nezná, ne?" zamračila se nechápavě.

„Martinus s Adel chodí, víš Sam?" zasmála jsem se.

„Cože?! Jakto, že o tom nevím?" vykřikla překvapeně.

„Myslela jsem, že to ví všichni." pokrčila jsem rameny. „Zkrátka, Adel a Martinus spolu chodí. Já a Martinus se moc nemusíme a on měl strach, že by to mohlo nějak ovlivnit jejich vztah. Proto mě tedy poprosil, jestli bych s ním před ní nehrála, že jsme kamarádi." řekla jsem.

„Adel, Martinus, falešný kamarádství... Jasný, pokračuj." urovnávala si to Sam v hlavě.

„No a já jsem s ním tedy souhlasila, ale domluvili jsme se, že mimo ségru se můžeme nenávidět." dokončila jsem historku.

„Souhlasila jsi? Já bych se na něj vykašlala." zasmála se po chvilce. „Stejně to nevydržíte. Pokud u vás bude často, nezvládneš se s ním ani bavit, natož předstírat kamarádství." ušklíbla se.

„Taky si myslím, že to moc dlouho nezvládneme." pokrčila jsem rameny.

„Tak proč jsi s ním souhlasila?"

„Adel je s ním moc šťastná a vypadá to, že i on je šťastný s ní. Třeba to nakonec nebude takovej trouba. Dám mu šanci." usmála jsem se.

„Ježiš, nesmíš být pořád tak měkká!" šťouchla do mě. „Já bych ho prostě poslala někam, kdybych ho neměla ráda." zasmála se.

Pouze jsem se zasmála. Měla sice pravdu, ale já jsem měla pocit, že dělám dobrou věc, když mu dávám šanci.

„A co ten jeho brácha? Marcus nebo jak se jmenuje..." zeptala se po pár minutách.

„Co s ním?" začervenala jsem se.

„Nic, jenom se ptám, proto-" zarazila se. „Smithová, proč se červenáš?" začala se mi smát.

„Cože? Nečervenám se!" bránila jsem se.

„Ale ano! Jsi úplně rudá." chytala záchvaty smíchu. „Že ty s tím klukem něco máš?" podívala se na mě podezíravě.

„Ne, já jen-" nevěděla jsem, jak mám pokračovat. „Nevím." pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co je mezi mnou a Marcusem už delší dobu.

„Jak nemůžeš vědět, jestli s ním něco máš, nebo ne?" podívala se na mě nechápavě.

„Víš, není to tak jednoduchý. Mám ho hrozně moc ráda a cítím se s ním hrozně dobře, ale nikdy jsme si neřekli, že spolu jsme nebo tak něco. Vlastně ani nevím, jestli má rád on mě." řekla jsem rychle.

„No, já jsem si jistá, že on tě má rád taky. Snad ještě víc, než ty jeho." řekla Sam.

„Cože?" nadzvedla jsem obočí překvapeně.

„Je průhlednej jak sklo." zasmála se. „Pořád na tebe kouká, prohlíží si tě. Směje se s tebou víc, než s jinými lidmi s vždycky, když tě vidí, celej se rozzáří." objasnila mi.

„Vážně?" usmála jsem se. Byla jsem šťastná, že mi tohle říká.

„Jo, vážně. Dala bych krk za to, že se mu líbíš, ale on se nelíbí mně, takže se nebude líbit ani tobě." uchechtla se.

Já jsem mlčela. Pomalu jsem si totiž uvědomovala, že možná Marcuse neberu jenom jako kamaráda.

„Ann, nechceš si s ním něco začínat, že ne?" mávla mi rukou párkrát před obličejem, abych se probrala.

„Sam, já..." šeptla jsem. „možná by mi nevadilo s ním být." dodala jsem.

„Ale no tak! Mně by vadilo, kdyby jsi s ním byla." zašklebila se.

„Proč?" zasmála jsem se.

„Přebíral by mi nejlepší kamarádku." zašeptala.

„Prosimtě, tebe bych nikdy neopustila." zasmála jsem se nad důvodem, proč by jí náš vztah vadil.

Zbytek odpoledne jsme strávily pomlouváním Stacy a jejího přítele. To byla vlastně nejčastější náplň našich konverzací.

K večeru jsem se vydala zpět domů, abych se připravila ke spánku.

Tuto noc se mi však spánek vyhýbal. Musela jsem totiž přemýšlet nad tím, jestli Marcusovi říct, co k němu cítím. Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct, že jsem se do něj zamilovala.