Bad Boys [Marcus & Martinus]

Zrcadlo

Stála jsem před zrcadlem a pečlivě zkoumala, zda-li vypadám dobře.

Za pár minut pro mě totiž měl dojít Marcus a společně jsme měli jít na tu slibovanou večeři.

Ráno, hned po snídani, se Gunnarsenovi odebrali do svého domu, aby si mírně odpočinuli a nachystali se na večer.

Marcus na večeři se mnou a Martinus jenom na to, že půjde k nám.

Nechtěl totiž, aby byla večer Adel sama doma.

„Annie, pojď dolů! Marcus už je tady!" vyrušil mě najednou z přemýšlení Adelin hlas.

„Hned jsem tam!" zavolala jsem nazpět.

Rychle jsem se na sebe podívala do zrcadla a když jsem si byla jistá, že vypadám vcelku normálně, chtěla jsem jít dolů.

Než jsem však stihla vykročit z pokoje, zmocnil se mě pocit nervozity.

Začala jsem si uvědomovat, že to přeci nebyla jen nějaká obyčejná schůzka, bylo to rande.

Měla jsem strach, že pokud se to nepovede, všechno mezi mnou a Marcusem skončí.

Tak to přeci bývá, ne? Pokud to na prvním rande nejde, další rande už není.

Ze všeho toho strachu a stresu jsem se celá roztřásla.

Potřebovala jsem se co nejrychleji uklidnit, jelikož dole na mě už čekal Marcus.

Zacouvala jsem tedy zpět do pokoje a na malou chvilku jsem zavřela oči.

V hlavě jsem si pořád opakovala, že to bude v pořádku v naději, že mě to třeba uklidní.

Najednou jsem ucítila dvě paže, jež se zezadu obmotaly kolem mého pasu a něčí dech za svým krkem.

Rychle jsem otevřela oči, abych zjistila, s kým mám tu čest.

Naštěstí jsem se nemusela nijak otáčet, či naklánět, jelikož jsme stáli přímo před zrcadlem.

Byl to Marcus.

Zřejmě jsem ty oči zavřela na trošku delší dobu, když si pro mě musel takhle dojít.

„Promiň, že mi to tak trvalo. Už můžeme jít." řekla jsem nejistě.

Z mého hlasu šlo poznat, jak moc jsem byla nervózní.

„Celá se třeseš, Annie. Děje se něco?" zeptal se starostlivě, když si mě v objetí přitáhl trochu blíž.

Při tom však stále pozoroval můj výraz v odrazu zrcadla.

„Ne, všechno je v pořádku." usmála jsem se lehce.

„Ty máš strach, viď?" zeptal se po chvíli přemýšlení.

Pouze jsem sklopila hlavu ke svým nohám. Nevěděla jsem, jak příjme to, že mám z těch pocitů okolo něj strach.

„Hele, ničeho se neboj. Vždyť jsem to jenom já, tvůj Marcus. Přede mnou se nemusíš stydět, nemusíš být nervózní. Mám tě rád takovou, jaká jsi." řekl.

Jeho slova mě donutila zvednout hlavu. Spatřila jsem tak jeho usměvavou tvář, která mi jako vždy dodala odvahu.

„Ty prostě vždycky víš, co máš říct, že?" usmála jsem se.

On se pouze uchechtl, chytil mě za ruku a pomalu mě vyvedl z pokoje až dolů.

Rozloučili jsme se s Adel a následně se vydali mně neznámo kam.

Restaurace prý byla blízko, tak jsme šli pěšky.

„A jsme tady!" zastavil se po pár minutách cesty a ukázal na menší červenou restauraci.

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, vtáhl mě dovnitř a následně mě posadil na naše rezervovaná místa.

Číšník nám ihned donesl jídelní lístky a my jsme tak mohli rovnou vybírat.

„Tak, co si dáš?" zeptal se po chvíli vybírání Marcus.

„Nevím, mají tady tolik jídla." přejíždela jsem očima z jedné pochoutky na druhou.

„Teď mi došlo, že já vlastně vůbec nevím, co ti chutná." podíval se na mě zamyšleně.

„Tvoje míchaná vajíčka." zasmála jsem se.

„Teď vážně, co máš ráda?" zasmál se.

„Já nevím, v podstatě všechno. Jídlo je jídlo." pokrčila jsem rameny s úsměvem.

Marcus mi úsměv oplatil.

Pár sekund na to, se však jeho milý úsměv změnil na naštvaný úšklebek.

„To si snad děláš srandu?" hleděl někam za mě naštvaně.

Otočila jsem se tedy stejným směrem, abych viděla, o co jde.

Hned, jak jsem spatřila zrzavé, kudrnaté vlasy, došlo mi to.

Pár stolů od nás seděl Cameron s nějakým dalším klukem.

Rychle jsem se otočila zpět na Marcuse. Nechtěla jsem totiž, aby si Cam všiml, že jsme tady.

Zřejmě by si za námi přisedl, což by Marcuse určitě naštvalo a celé by to nejspíš dopadlo nějakou rvačkou.

„Nebudeme si ho všímat, dobře?" chytila jsem Marcuse za ruku, jež měl položenou na stole.

On svůj pohled přemístil na mě a s mírným úsměvem kývl.

Věděla jsem, že mu to vadilo, ale byla jsem šťastná, že s mým nápadem souhlasil.

Začali jsme tedy opět konverzovat.

Objednali jsme si nějaké jídlo, bavili jsme se o různých věcech a já jsem se začala cítit dobře.

Opadla ze mě nervozita a nějak jsem přestala vnímat to, že kus od nás sedí Cameron.

Měla jsem pocit, že by to třeba i mohlo vyjít, že by se tentokrát opravdu nemuselo nic pokazit.

Jako vždy jsem se samozřejmě mýlila.

Zrovna jsme byli s Marcusem uprostřed vášnivé debaty o oblečení, když nejmíň polovinu restaurace vyrušil hlasitý výkřik.

„Koukej, kdo to tam sedí!"

Ten pronikavý hlas jsem tak dobře znala a tak moc jsem ho nenáviděla.

Podívala jsem se směrem, odkud hlas vycházel, abych se ujistila, že je to opravdu ten člověk.

V tomhle jsem se nemýlila.

Marcus byl k němu zády, takže ho neviděl. Nemusel se však otáčet, aby ho poznal.

„Ne, neříkej mi, že je to-" než stihl větu dokončit, už ho osoba radostně držela za ramena.

Martinus.