Bad Boys [Marcus & Martinus]

Zavolej mi

Vyšel jsem z jeho pokoje a šel jsem směrem do kuchyně.

„Ahoj Tinusi." pozdravil mě táta.

„Nazdar tati." usmál jsem se.

„Jaké to bylo u Alexe?" zeptal se.

„Super, je to super kluk." řekl jsem a otevřel jsem ledničku s úmyslem vytáhnout z ní mléko.

„Někdy ho musíte pozvat k nám." řekl s úsměvem a já jsem věděl, že jsem to zase nedomyslel.

„J-jo. Jasně." vykoktal jsem a rychle odešel z kuchyně pryč. Co když ho budou chtít vážně někdy pozvat?! Co potom?

Annie
Šla jsem do pokoje. Na mé posteli ležela tenká bílá mikina. Marcusova mikina.

Přemýšlela jsem o tom, jak mu ji vrátit, aby se nikdo neptal, kde jsem vzala jeho mikinu, když v tom mě vyrušil hlas mé milované sestry.

„Annie! Pojď dolů!" zaječela přes celý dům. Rychle jsem mikinu hodila do skříně a běžela jsem dolů.

„Jdu nakupovat, chceš něco donést?" řekla s úsměvem. Má nějak podezřele dobrou náladu.

„Ehm... Jo, kup mi nějaký jablka, prosím." úsměv jsem jí oplatila.

„Jasně, jablka." řekla a dopsala si je na seznam. „Možná přijdu trochu později, budu se ještě stavovat u Dylana." zamumlala.

„Dobře, tak ho pozdravuj." usmála jsem se. Hned, co Adel zavřela dveře od domu, běžela jsem se převlíct. Tepláky a vytahané tričko vystřídaly černé ryfle a kostkovaná košile. Seběhla jsem schody ze svého pokoje a běžela jsem do předsíně. Obula jsem si boty, oblékla tenčí bundu a vyrazila z domu ven. Rozhodla jsem se jít za Samanthou. Ta její ignorance už mě nebaví... zrovna, když ji tolik potřebuju.

Zazvonila jsem na malý žlutý rodinný domek. Po pár sekundách se rozletěly dveře a v nich stála usměvavá paní Jonesová.

„Dobrý den, je doma Sam?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ahoj Annie. Je mi líto, ale Sam je nemocná. Teď nejspíš spí. Zkus ji napsat." řekla smutně.

„Dobře. Tak jí prosím vyřiďte, že ji pozdravuju." řekla jsem zklamaně.

„Jistě, vyřídím. Tak Ahoj. Ráda jsem tě viděla." usmála se a zavřela dveře. Byla jsem tak zklamaná. Myslela jsem, že se usmíříme a já jí řeknu, co se stalo. Ona mi pomůže a spolu to všechno vyřešíme. Ale ne, ono prostě musí být zase všechno jinak! Naštvaně jsem se dobelhala domů, kde jsem se rozhodla udělat si školu, protože, když už se mi nic nedaří, můžu to vylepšit lepšími známkami.

Martinus
„Tinusi!" zavolala na mě máma z obývacího pokoje.

„No?" zeptal jsem se, když jsem k ní došel.

„Mohl by jsi prosím zajít nakoupit? Není toho moc." řekla a podala mi nákupní seznam.

„A proč nemůže jít Marcus?" zašklebil jsem se. Nabídka jít nakoupit mě moc nelákala.

„Marcus dělá s Emmou úkoly. Prosimtě běž. Tady máš peníze." podala mi je a dál se mi nevěnovala. Znechuceně jsem se šel převlíct a obout si boty.

„Vajíčka, mléko, sýr,..." četl jsem si položky ze seznamu, když jsem procházel regály. Najednou jsem někoho srazil. Rychle jsem se zvedl.

„Strašně se omlouvám, nedával jsem pozor na cestu a..." řekl jsem a podal té dívce ruku. Zvedla se a podívala se mi do očí. Zarazil jsem se. Vypadala úplně stejně jako Annie. Jenom o trošku starší.

„To je v pohodě." usmála se. Nic jsem neřekl. Jenom jsem ji upřeně pozoroval. Byla téměř stejná. Měla sice světlejší vlasy i oči, ale jinak byla jako její kopie.

„Je ti dobře?" mávla mi párkrát před obličejem.

„Já jenom... Jste mi povědomá." řekl jsem.

„Vážně? Možná znáš moji sestru, Annie. Jsme si docela podobné." řekla a do ruky uchopila nákupní košík.

„Jo, to bude ono." usmál jsem se.

„Počkej, ty jsi ten kluk co ji jednou doprovázel domů, že jo? Pamatuju si tě." zasmála se a vydala se směrem k régalu s ovocem.

„Jo, to budu asi já." řekl jsem a následoval jsem ji.

„Mám od tebe Annie nějak pozdravovat nebo něco?" zeptala se s úsměvem, když jsme vyšli z obchodu.

„Ne, ani nemusíš." řekl jsem.

„Já jsem Adel, mimochodem." zasmála se a podala mi ruku.

„Martinus." usmál jsem se a její ruku stiskl.

„Tak jo. Zase příště." řekla a vydala se pryč.

„Hej Adel!" zakřičel jsem na ni rychle.

„Ano?" otočila se.

„Nechceš někdy někam zajít?" pokrčil jsem rameny.

„Jasně," řekla a přišla ke mně blíž. Vytáhla z kapsy propisku a něco mi napsala na ruku. „zavolej mi." mrkla na mě a odešla.

Annie
„Hej Ann! Jsem doma." zaslechla jsem hlas své sestry ode dveří. „Mám pro tebe dobrou zprávu." usmála se.

„No?" nadzvedla jsem obočí.

„Byla jsem u Dylana a jestli chceš, zítra tě odveze do školy autem. Nebudeš muset jet autobusem." řekla.

„Jo! To by bylo boží." usmála jsem se.

„Ve třičtvrtě na osm bude před barákem." řekla a odnesla nákup do kuchyně.

„Jasně, budu přípravená." pomohla jsem jí nákup vyklidit. Po večeři jsem se vysprchovala a šla rovnou do postele.

„Vstávej! Za čtvrt hodiny je tady Dylan!" probral mě nervózní hlas Adel.

„Co?" koukla jsem se na ni.

„Zasapala jsi!" zamračila se. Vylítla jsem z postele a bleskově se připravila.

Marcus
„Tinusi! Musíme jít." křičel jsem na Martinuse ode dveří našeho domů.

„Jo, už jdu!"

„Co jsi tam tak dlouho dělal? Nestíháme." zeptal jsem se, když jsem vyšli z domu.

„Moje vlasy mě prostě dneska neposlouchají. Měl jsem spoustu práce." protočil očima.

Pomalu, ale jistě jsme se blížili ke škole, když jsem na parkovišti zahlédl auto, ze kterého vystupovala Annie. Pořádně jsem se podíval, kdo se v autě nachází. Na místě řidiče seděl nějaký kluk. Kdo to sakra je?! Nevím proč, ale nesmírně mě to naštvalo. Proč ji vozí nějaký kluk?! Kdo je ten buran? Její přítel?! Musím to vědět. Zrychlil jsem krok a namířil jsem si to přímo k nim.