Bad Boys [Marcus & Martinus]

Tkaničky

Šel jsem si sednout do lavice, kde už seděl Marcus.

„Díky, že jsi na mě počkal." prohodil jsem sarkasticky.

„No nemáš zač." usmál se můj bratr.

„Hej, nechceš jít dneska zase domů se Stacy? Bylo to docela fajn." zalhal jsem. Nebylo to fajn. Jenom jsem chtěl, aby se Annie cítila špatně.

„Jasně, proč ne?" řekl Marcus.

Annie
Au...to bolelo. Ničí mě, když vím, že radši budou s ní, než se mnou.

„Zajímalo by mě, jestli má Stacy přítele." zaslechla jsem Martinusův hlas.

„No, Annie ho určitě nemá." zasmál se Marcus. Tato poznámka mě donutila se otočit.

„Co jsem vám sakra udělala?!" vyjela jsem na ně. V tu chvíli ale do třídy přišla profesorka Brownová, takže jsem se rychle otočila zpět a odpovědi jsem se nedočkala. Slyšela jsem pouze tichý smích těch dvou ignorantů. Celou hodinu jsem vůbec nevnímala učivo, vlastně vůbec, celý den jsem byla tak nějak mimo.

Ještě horší to bylo na obědě, kde jsem musela opět sledovat, jak se baví s tou rozmazlenou princezničkou. Nevydržela jsem, když chytla Marcuse za ruku a odešla jsem z oběda pryč. Snad už je dneska nepotkám. Šla jsem si ještě do skříňky pro věci a konečně jsem mohla vyrazit domů.

Rozvázala se mi tkanička, takže jsem si ji ještě musela zavázat. Snad jsou ještě na obědě. Jakoby naschvál jsem za sebou uslyšela jejich smích.

„Máš tlustý sklo!" zakřičela se smíchem Stacy. Pouze jsem se otočila a ukázal na ni prostředníček. Poté jsem se vydala pryč. Na tohle opravdu nemám náladu.

„Kam si myslíš, že jdeš?!" vykřikla Jessica.

„Co po mně chcete?" otočila jsem se znovu.

„Jak si to představuješ, že na nás budeš zírat u oběda?" zamračila se Stacy.

„Nezírala jsem..."

„No jasně." protočil očima Marcus.

„Radši už běž. Stejně tě tu nikdo nechce." nechápavě jsem odešla.

Hned jak jsem přišla domů svalila jsem se na postel a začala jsem brečet. Normálně nejsem žádná citlivka, ale tohle opravdu bolelo... Je to jakoby mi někdo vrazil kudlu do zad a každý den, vždy když něco udělají nebo řeknou je to jakoby ji zaráželi hlouběji. Všichni se ke mně otočili zády, všichni mě ignorují...

Když jsem se probudila, měla jsem oči slepené slzami, rozcuchané vlasy a oblečení z předešlého dne. Připravila jsem se do školy a jakoby nic jsem vyrazila. Celý den byl v podstatě stejný jako posledních pár dní... Jediné pozitivum bylo, že Stacy nebyla ve škole.

Když jsem se vracela z oběda, narazila jsem na dvojčata Gunnarsenovi. Doufala jsem, že je pouze obejdu a nic se nestane. To jsem se bohužel mýlila. Nechtěně jsem totiž zavadila ramenem o Martinuse.

„Co si myslíš, že děláš?!" vykřikl.

„Promiň, já nechtěla." řekla jsem.

„No jasně. Stejně jako jsi nám nechtěla ublížit?!" rozčílil se.

„Já? To vy mi ubližujete!" vykřikla jsem, čímž jsem přitáhla pozornost několika kolemjdoucích žáků.

„My, že ti ubližujeme? Uvědomuješ si vůbec co jsi udělala?" řekl Marcus.

„Může mi už zatraceně někdo říct, co jsem udělala?!" rozhlédla jsem se kolem. To přitáhlo ještě víc pozornosti ostatních studentů.

„Spíš nám řekni, proč jsi to udělala."

„Ale co sakra!?" vynervila jsem.

„Proč jsi o nás sakra rozšířila ty pomluvy?!" vykřikli oba naráz.

„Cože? Jaký pomluvy? O čem to sakra mluvíte?!" řekla jsem a s touto větou jsem se rozhodla, že upřímně nesnáším Marcuse a Martinuse Gunnarsenovi.

Sice taková kratší, ale, když jste ji tak chtěly, rozhodla jsem se ji pro vás napsat. A navíc jsem vydala dvě v jeden den, takže potlesk 😂👏🏻