Bad Boys [Marcus & Martinus]

Kam jdeš?

„Annie za nic nemohla! Neudělala nic špatného a stejně se na ni všichni koukali jako na tu špatnou." probodl jsem Stacy pohledem. „To ty za všechno můžeš!"

„Posloucháš se vůbec? Zní to naprosto šíleně." uchechtla se Stacy.

„Všechny ty hnusné věci jsi udělala ty a potom jsi to uboze svedla na Annie." objasnil jí Martinus.

„Vy jste se museli zbláznit." snažila se Stacy. Sama ale věděla, že to nemá cenu.. Věděla, že už jí nevěříme.

„To, co děláš je k pláči, Stacy. Buď jsi příšerně zoufalá a nebo psychicky narušená, ale to, jak všechny oblbuješ a lžeš je ubohé." řekl Martinus. Nečekali jsme na odpověď a odešli jsme pryč.

Annie
„Buď jsi příšerně zoufalá a nebo psychicky narušená, ale to, jak všechny oblbuješ a lžeš je ubohé." zaslechla jsem poslední větu hádky mezi Stacy, Marcusem a Martinusem. Nevěděla jsem, jestli ví, že to všechno poslouchám, ale bylo to od nich hezké.

„Annie?" přiběhla za mnou moje sestra, když jsem přišla domů. „Které jsou lepší?" řekla zoufale a v rukou držela dvoje kalhoty.

„Já nevím, třeba tyhle." ukázala jsem na jedny z nich.

„A hodí se to k sobě?" přitáhla si kalhoty, které jsem vybrala ke svému tričku. Pouze jsem kývla.

„Tak fajn, díky." zasmála se a zase odběhla pryč.

„Děje se něco mimořádného?" odložila jsem si tašku a vydala jsem se za ní.

„Ani ne, jenom jsem se nemohla rozhodnout." pokrčila rameny a začala na sebe natahovat ty kalhoty. Vyšla jsem z jejího pokoje a namířila jsem si to rovnou do kuchyně.

Vzala jsem si misku s müsli a posadila jsem se k televizi. Zaslechla jsem jak moje sestra sebíhá schody. Proletěla kolem mě, vzala si jablko a běžela do předsíně.

„Kam jdeš?" koukala jsem na ní pobaveně. V puse měla jablko, v jedné ruce telefon a tou druhou se snažila si zapnout boty.

„Ven." zamumlala. „Přijdu asi za dvě hodiny." řekla, když si z pusy vytáhla jablko a vyšla z domu. Pouze jsem nad tím protočila očima a vrátila jsem se zrakem zpět k televizi.

Marcus
„Macu?" zakřičel na mě Martinus z předsíně.

„No?" zavolal jsem na něj z pokoje.

„Jdu ven, dobře?" řekl. Seběhl jsem dolů za ním.

„Kam zase jdeš?" zamračil jsem se.

„Jdu se projít." přehodil si přes rameno mikinu.

„Kdy se vrátíš?" založil jsem si ruce na hrudi.

„Nevím, ale jestli pozdě, vymysli prosím nějakou výmluvu." uculil se na mě. Než jsem stačil cokoliv namítnout, byl pryč. S povzdechem jsem se vrátil zpět do pokoje.

Annie
Seděla jsem v pokoji a učila se chemii, když jsem zaslechla zabouchnutí dveří a přitroublí smích své starší sestry. Zřejmě se nevrátila sama. Zaslechla jsem nějaký šepot a poté zase smích. Potřebovala jsem se učit, ale když se tam pořád smála, šlo to těžko.

Zaradovala jsem se, když konečně zmlkli a já jsem se mohla zase učit.

„Né, to praskne!" vyjekla Adel se smíchem tak nahlas, že to snad museli slyšet i sousedé. Chtěla jsem vědět, co se tam děje.

Zvedla jsem se ze židle a opustila jsem svůj pokoj. Pomalu a tiše jsem sešla schody a uslyšela jsem hlasy z obýváku. Jeden hlas patřil Adel, ten druhý jsem však nepoznala.

Nenápadně jsem vešla do obýváku, když jsem to uviděla. Zastavila jsem se na místě a s údivem pozorovala svoji sestru, která se se úsměvem válela po Martinusovi Gunnarsenovi.

„Adel!" vykřikla jsem. Zvedla ke mně oči a rychle z něj vstala. Martinus se postavil vedle ní.

„Annie, tohle je můj nový pří-" přerušila jsem ji.

„Ne, ne, ne!" řekla jsem bezhlavě. „Nemůže to být tvůj nový kluk! Vyber si někoho jiného! Kohokoliv, jen né Martinuse." vyjela jsem na ni. Nedokázala jsem unést to, že moje sestra chce chodit s někým, kdo mi tak ublížil.

„Prosimtě, oblíbíš si ho!" usmála se Adel a vesele Martinuse objala. Ten se na mě pouze podíval se sarkastickým úsměvem.

„Neoblíbím, věř mi." probodla jsem ji pohledem. „Já ho tady nechci! Prosím, Adel, s ním si nezačínej." špitla jsem zoufale.

„Annie, nevím, co máš zase za problém." zamračila se. Velice často mám totiž problém s jejím výběrem kluků, ale tentokrát to bylo až moc.

„Vůbec nevíš, čeho je ten kluk schopný!" do očí se mi nahrnuly slzy. Adel se na mě nechápavě podívala. Nevěděla, co se mezi námi stalo.

„Annie, uklidni se. Prostě se budeš muset smířit s tím, že jsem si vybral tvoji sestru." zasmál se Martinus. Moje sestra se zasmála taky. Očividně jsem byla jediná, které nebylo ani trochu do smíchu.

Adel kolem mě proběhla a vydala se nahoru do svého pokoje. Martinus se vydal hned za ní. Zastavil se však u mě.

„Však ty se s tím nějak smíříš." zašeptal sarkasticky a odešel.