Bad Boys [Marcus & Martinus]

Miluješ ji?

„Co jsi tam dělal?!" vykřikl na mě Martinus hned, jak jsem vešel do svého pokoje.

„Kde?" podíval jsem se na něj nechápavě.

„U Smithové!" probodl mě pohledem. Vyděsil mě. Nechápal jsem, kde se to dozvěděl.

„Cože? Spal jsem u kamaráda." zasmál jsem se nervózně.

„Ty nemáš kamarády." utrousil poznámku, nad kterou jsem pouze protočil očima. „Adel mi volala." dodal.

„Ad- Adel, že ti volala?" zakoktal jsem.

„Přesně tak, Marcusi. A teď mi vysvětli, proč jsi tam byl přes noc?!" naštvaně svraštil obočí.

Mlčel jsem.

Nenapadala mě žádná výmluva, žádná lež. Věděl jsem, co si bude myslet, že jsme dělali... Přesto jsem nebyl schopný ze sebe vydat jedinou hlásku.

„Marcusi Gunnarsene!" vykřikl zlostně. I když jsem nevěděl, proč ho ta představa tak pobouřila, naháněl mi strach.

„Uklidni se, Tinusi! Co to s tebou je?!" snažil jsem se ho mírně zklidnit.

„Se mnou? Vážně?!" rozhodil rukama ledabyle. „To ty se chováš, jako vyměněný!"

Nechápavě jsem naklonil hlavu. Neměl jsem pocit, že bych se choval jinak, nebo zvláštně.

„Celý dny jenom skáčeš kolem té své Annie! Pořád za ní chodíš, staráš se o ni... Ale ona není tak úžasná jak vypadá, rozumíš? Vzpomínáš, jak se k nám chovala? Vzpomínáš na ty dny, kdy jsme byli my dva, proti ní? My dva proti celýmu světu! Jenže ty se z ničeho nic chováš, jakoby se nic nestalo. Hádáš se se mnou, nadáváš mi a to jenom kvůli ní! Proč ses najednou tak změnil? Proč už nejsi na mé straně a-" tuhle větu už však nedokončil.

„Možná už prostě nechci být na tvý straně!" přerušil jsem jeho výklad. „Nechci s Annie bojovat, nechci jí ubližovat, Martinusi! Chci ji dělat šťastnou, chci být ten důvod, proč se usmívá." řekl jsem vážně.

Pozoroval jsem jeho udivený výraz. Vypadal šokovaně.

„Dáš přednost nějaké obyčejné holce, před svým vlastním bratrem?" nadzvedl tázavě obočí.

„Dal bys přednost mně před Adel?" odpověděl jsem na jeho dotaz otázkou.

„Samozřejmě! A i kdyby ne, tak je to něco úplně jiného. Adel je moje přítelkyně... Annie je pro tebe jenom holka ze školy." založil si ruce na hrudi.

„Co když to není jenom holka ze školy?" zadíval jsem se na něj.

„Neříkej mi, že pro tebe vážně něco znamená." vyvalil na mě oči vyděšeně.

„Fajn, říkat to nebudu." pokrčil jsem rameny a chystal jsem se odejít.

„Miluješ ji?" zastavila mě náhlá otázka. Otočil jsem se do místnosti, v jejímž středu stál můj bratr s kamenným výrazem.

Svůj pohled jsem sklopil ke svým nohám. Nevěděl jsem, co mám říct, protože jsem si sám nebyl jistý odpovědí.

„Marcusi, miluješ ji?" zeptal se znovu. Tentokrát už o něco hlasitěji.

„Asi ano..." zvedl jsem k němu svůj zrak.

Má odpověď ho zasáhla. Nedokázal jsem rozpoznat, jestli byl víc naštvaný, smutný nebo překvapený, ale šťastný určitě nebyl. Zřejmě by ho ani ve snu nenapadlo, že jeho vlastní dvojče bude milovat někoho, koho on tak nenávidí.

Martinus
Nedokázal jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. I když bylo na první pohled jasné, že k ní Marcus něco cítí, někde hluboko uvnitř jsem si přál, aby to nebyla pravda. Nechtěl jsem tomu věřit.

„Kluci, oběd!" vyrušil nás tátův hlas. Beze slova jsme se vydali dolů do kuchyně.

Usadil jsem se na své obvyklé místo vedle Emmy. Naproti mně se posadil Marcus.

„Pozor, je to horké." varovala nás máma, když pokládala na stůl hrnec s neznámým obsahem.

Oba dva mý sourozenci se ihned natáhli pro naběračku. Já jsem však seděl a probodával svého bratra pohledem.

„Ty nebudeš jíst?" řekla Emma a přitom ukázala na můj prázdný talíř.

„Ale jistě, že bude." zasmála se máma. „Podej mi to." ukázala na bílý kus porcelánu přede mnou. Podal jsem jí talíř a hned, co mi na něj nandala hromadu jídla jsem si ho vzal zpět.

„Dobrou chuť!" usmál se vřele táta. Všichni se zběsile pustili do jídla, až na mě. Já jsem pouze otráveně bodal vidličkou do kusů svého oběda.

Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo nahoře. U toho jsem nenávistně pozoroval své blonďaté dvojče.

Přišlo mi to, jako nějaký hloupý vtip. Jakoby ji začal mít rád jenom proto, aby mě naštval.

Marcus si po nějaké době mého výrazu všiml.

„Co koukáš? Radši papej, ať pak nemáš hlad." ušklíbl se zatímco dožvýkával poslední kusy jídla.

„Má pravdu, Tinusi. Pěkně papej." řekl táta s úsměvem.

„Copak? Nechutná ti to snad?" podívala se na mě starostlivě máma.

„Ne, jídlo je fajn. Jenom mě přešla chuť při pohledu na Marcuse, který se neumí ani slušně najíst!" protočil jsem očima.

„Ale prosimtě..." zasmála se máma a všichni dál pokračovali v obědvání.

Já jsem však stále přemýšlel.

Protože jsem nechtěl, aby ji miloval. Nechtěl jsem, aby s ní byl. Ona totiž byla ten důvod, proč jsme se v poslední době tak nenáviděli. Za všechno mohla Annie Smithová.