Bad Boys [Marcus & Martinus]

Náraz

Marcus
Do školy jsem přišel o něco později, než můj bratr. Musel jsem se totiž vracet domů pro sešit z dějepisu, což mě výrazně zpomalilo.

Udýchaně jsem doběhl ke skříňkám a v rychlosti jsem našel tu svoji. Vytáhl jsem z ní učebnice a pomůcky na dnešní den, hodil jsem do ní svou bundu a rychle jsem se vydal od skříněk pryč.

Probíhal jsem chodbami, když jsem najednou někoho srazil. Už zase... Tleskám Gunnarsene, jsi šikovný!

„Promiň, nechtěl jsem." zamumlal jsem. Zvedl jsem ze země své věci a poté jednu učebnici, která nepatřila mně.

Narovnal jsem se a konečně jsem spatřil člověka, jež jsem srazil.

„Nic se nestalo." usmála se dívka, která mi tak moc chyběla.

„Jé, Annie!" rozzářil jsem se. „Jo, tohle je tvoje." podal jsem jí do ruky knihu.

„Děkuju." prohlédla si učebnici.

„Co tady děláš tak pozdě? Něměla bys už být ve třídě?" šťouchl jsem do ní.

„Ehm, no, jo... Já jen..." mumlala. V rychlosti se ohlédla za sebe, na místo, kde stálo pár nějakých kluků.

Zvedl jsem hlavu, abych viděl, koho tady pozoruje.

Velice mě znepokojilo, když jsem mezi stejně starými kluky zahlédl Martinuse. Jen tak tam stál a smál se hloupým vtipům svých vrstevníků.

„A ty jsi tu tak pozdě proč?" vyrušila mě Ann. Rychle jsem sklopil hlavu zpět k ní.

„Zapomněl jsem si doma sešit, tak jsem se pro něj musel vracet." pokrčil jsem rameny.

„Vidím, že zapomínání a narážení do lidí ti jde." zasmála se a společně jsme se vydali do třídy.

Když jsme procházeli kolem těch kluků, Annie zpozornila.

Mírně mě to šokovalo, protože představa, že se jí někdo tak obyčejný, jako byli oni, mohl líbit mě znervózňovala. Obzvlášť, když mezi ně patřil Tinus.

Annie
Přemýšlela jsem. Každou hodinu jsem jen přemýšlela nad tím, co mi Martinus řekl. Nevím, jak těžké může být předstírání kamarádství a abych pravdu řekla, trochu mě to děsí.

Když konečně zazvonil poslední zvonek, vyběhla jsem ze třídy a rychle jsem se vydala do jídelny. Bohužel, mé atletické schopnosti nikdy nebudou nejlepší, takže i přes všechnu svou snahu jsem na obědě nebyla první.

Vyčkala jsem si kratší frontu a po té jsem se i s tácem šla posadit. Tedy, spíš jsem se chtěla jít někam posadit.

Přejížděla jsem všechny stoly s nadějí, že zde bude alespoň jedna mně známá osoba, se kterou bych se mohla v klidu najíst.

Mé oči se zastavily na nejzadnějším stolu. Seděl tam Marcus, ale k mému překvapení tam byl sám.

„Ahoj!" pozdravila jsem ho s úsměvem. Zvedl ke mně hlavu.

„Ahoj." zamumlal a hlavu zase sklopil.

Bez váhání jsem si sedla naproti němu. On však mrzutě pokračoval v jezení. Žádný pohled, žádný úsměv. Jeho pozornost byla soustředěná pouze na jídlo na talíři.

„Tak, jak se máš?" snažila jsem se.

„Je mi fajn..." odvětil.

„Ehm, dobře. A co budeš dělat po škole?" ptala jsem se dál ve snaze začít s ním mluvit.

„Nevím." zamumlal. Mrzelo mě to. Nevěděla jsem proč byl tak zamlklý, ale začínala jsem mít pocit, že jsem mu něco provedla.

Pouze jsem si povzdechla a začala jsem jíst.

„Už budu muset," řekl, když dojedl svůj oběd. „měj se." dodal a už chtěl odejít.

„Marcusi, počkej!" chytila jsem ho za rukáv od jeho šedé mikiny.

Nechápavě se na mě otočil a své tmavé oči plné strachu zaryl do těch mých.

„Děje se něco?" zeptala jsem se.

„Ne, všechno je fajn." pousmál se. Já jsem však poznala, že ten úsměv byl falešný.

„Dobře, všechno je fajn..." podívala jsem se zpět do svého talíře smutně. „Hele, nebude ti doufám vadit, když půjdu s tebou, že?" řekla jsem, když jsem usoudila, že už jídlo stejně dojídat nebudu.

On pouze pokrčil rameny a společně jsme se vydali z jídelny.

Opakovaně jsem se snažila s ním nějak mluvit, ale vždy to dopadlo fiaskem.

Marcus
Nemluvil jsem s ní. Nemohl jsem, nešlo mi to. Uvnitř mě totiž sílil strach, že se jí líbí někdo z těch ňoumů z rána. Nebo ještě hůř, Martinus.

„Chutnal ti ten oběd?" zkusila další otázku s úmyslem mě rozmluvit.

„Dalo se to..." šeptl jsem. I když jsem měl chuť jí na všechny otázky vesele odpovědět, obejmout ji a říct jí, jak moc ji mám rád, nemohl jsem. Ten strach byl silnější, než chtíč.

Z ničeho nic se kolem mého hrudníku obmotaly dvě ruce, jež mi znemožnili chůzi ze školy ven. Mírně jsme zavrávoral, ale nespadl jsem.

„Zítra se budeš usmívat, jasný?" zamumlala Annie naproti mému krku. Musel jsem se pousmát. Byla moc roztomilá.

„Dobře." šeptl jsem. Ona mě pustila, roloučila se se mnou a s úsměvem odkráčela směrem do svého domu.

I když jsem byl momentálně šťastný, pořád jsem se bál. Bál jsem se, že mi ji někdo vezme. Měl jsem strach, že ji ztratím.