Bad Boys [Marcus & Martinus]

Kuchařka

Pomalu jsem otevřel oči, do kterých mě ihned praštily zářivé sluneční paprsky, jež pronikaly do místnosti skrz světlé závěsy.

Můj zrak se však od okna přemístil na dívku ležící vedle mě. Musel jsem se usmát. Když spala, byla snad ještě roztomilejší, než normálně.

Annie však zanedlouho otevřela oči, čímž se mi naskytl ještě hezčí pohled.

„Dobré ráno." usmál jsem se.

„Dobré," promnula si oči. „jak dlouho už jsi vzhůru?" zeptala se.

„Pár minut." pokrčil jsem rameny.

„Mohl jsi mě vzbudit." zasmála se.

„Neměl jsem důvod." prohrábl jsem si své rozcuchané vlasy. Annie se posadil na postel a svůj pohled upřela přímo na mě.

„Mám hlad, Marcusi." pronesla po chvíli. Musel jsem se zasmát. Vypadal komicky. „Co je?" podívala se na mě nechápavě, když jsem se nemohl přestat smát.

„Nic, jenom je vtipný pozorovat rozcuchanou holku sedící na posteli, která říká, že má hlad." zasmál jsem se znovu.

Místo jakékoliv odpovědi mi na hlavu přiletěl polštář.

„Nejsem rozcuchaná." zasmála se Annie, čímž opět rozesmála i mě.

Když jsme se trochu uklidnili, vydali jsme se do kuchyně, abychom si udělali nějakou snídani.

„Uděláme si vajíčka!" rozzářily se jí oči, když otevřela lednici a spatřila plato vajec.

„Dobře, ale vařím já." vstal jsem z barové židle kus od ledničky a vyndal jsem z ní pár vajec.

„To jsi hodný." usmála se.

„Nevařím proto, že bych chtěl. Vařím proto, že kdybys vařila ty, shořela by vám kuchyň." uculil jsem se na ni.

„Jsem skvělá kuchařka!" bránila se se smíchem. Pouze jsem zakroutil hlavou na náznak nesouhlasu a pustil jsem se do vaření. Míchaná vajíčka, moje specialita.

Po pár minutách byla hotová.

Nandal jsem je na talíře a nesl jsem je na stůl.

„Děkuju, ale moje by byly lepší." zasmála se Annie, když jsem před ní pokládal menší talíř.

„Prvně je ochutnej, pak něco říkej." mrkl jsem na ni provokativně.

Pobaveně jsem sledoval každý její pohyb. Hned, co dala vidličku do pusy rozzářila se jí očka.

„Nechci ti zvedat ego, ale jsou úžasný!" vyjekla.

„Já vím." zazubil jsem se a poté jsem začal jíst.

Když jsme dojedli, poklidili jsme nádobí a usadili jsme se zpět ke stolu.

„Být vzhůru a dokonce už i po snídani v sobotu v osm ráno, páni." podíval jsem se s údivem na hodiny.

„V kolik teda vstávaš?" zeptala se.

„O víkendu? Po dvanácté..." pokrčil jsem rameny.

„No to snad-" přerušil ji zvuk otevírajících se dveří. Zděšeně jsme si vyměnili pohledy.

„Annie, jsi vzhůru? Musím ti ukázat, co všechno jsem si včera koupila! Jo a taky-" křičela Adel přes celý dům. Když se však dostavila do kuchyně, zarazila se.

„Oh, ahoj." pozdravila s úsměvem. Poté si mě však trochu lépe prohlédla. „Martinusi?!" vykřikla.

„Ne, ne, ne, já nejsem-" snažil jsem se jí objasnit, že nejsem ten, za koho mě má.

„Takže, ty mi řekneš, že nemáš čas a mezi tím se tady bavíš s Annie?!" křičela.

„Adel, to-" snažila se Ann.

„Ty radši vůbec nic neříkej!" okřikla svoji sestru Adel.

„Nejsem Martinus!" vykřikl jsem pohotově. Nechápavě se na mě podívala. „Jsem jeho bratr, Marcus." dodal jsem.

„Jsou to dvojčata." přikývla Annie, aby lépe vysvětlila naši podobnost.

„Ahá!" plácla se po čele Adel. „Tak to se hrozně moc omlouvám. Nechtěla jsem vám překazit-" podívala se na nás. „Co tady vlastně děláte?" nadzvedla obočí. 

Já i Annie jsme se na sebe podívali. Neměl jsem nejmenší tušení, co hodláme říct, nebo udělat, ale rozhodl jsem se nechat Ann ať něco vymyslí.

„My, no, my jen..." koktala.

„Ó můj bože, ty jsi tu byl přes noc." zasmála se Adel a ukázala na mé rozcuchané vlasy.

„Ne! Teda, ano... vlastně." zamotal jsem se.

„No páni!" zaradovala se dívka stojící mezi dveřmi. „Vy se nezdáte, děcka." smála se.

Nechápavě jsem se podíval na Annie, ale ta vypadala stejně překvapeně, jako já.

„No nic, jdu se převlíct." založila si ruce v bok, když se přestala smát. „Jo a hlavně na něj nebuď zlá, ségra. Je to dobrá partie." dodala Adel a konečně vyšla z místnosti.

„Co to bylo?" podíval jsem se šokovaně na Annie sedící vedle mě.

„Nemám nejmenší tušení." šeptla pobaveně.

Chvíli jsme ještě seděli v kuchyni a vstřebávali to, co se zde právě odehrálo. Poté jsme se vydali zpět do pokoje.

„Asi už bych měl jít." povzdechl jsem při pohledu na svůj telefon, kde se nacházely dva zmeškané hovory od Martinuse. 

„Né, ještě né..." zakňučela Annie sedící na svém velkém medvědovi.

Došel jsem k medvědovi a poté jsem se skrčil, abych na ní líp viděl.

„Neboj se, zase příjdu." usmál jsem se.

„Slibuješ?" přivřela oči podezíravě.

„Slibuju. A kdyby ne, uvidíme se ve škole." nepřestával jsem se usmívat nad její roztomilostí.

„Dobře..." přikývla po chvíli a zvedla se ze svého plyšáka.

„Hele, Annie, můžu mít otázku?" zeptal jsem se jí rychle, když jsem vycházel z jejího domu.

„Ano?"

„Jakto, že ti na mě najednou tak záleží?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale potřeboval jsem to vědět.

„Vždycky mi na tobě záleželo..." usmála se.