Bad Boys [Marcus & Martinus]

Sám

Procházeli jsme nočními ulicemi a mlčky hleděli vpřed.

Byl jsem nešťastný a zároveň tak naštvaný.

Nebyl jsem příliš hrdý na to, jak jsem se zachoval k Adel, ale v tu chvíli mi to prostě nemyslelo.

„Jsi v pohodě?" přerušil hrobové ticho najednou Marcus jdoucí vedle mě.

„V pohodě? Připadá ti, že jsem v pohodě?!" vyjel jsem na něj.

Nebyl jsem v pořádku, ani v nejmenším.

Celá má hádka s Adel vlastně vznikla jeho vinou a on se mě ještě provokativně zeptá, jestli jsem v pohodě.

„Klídek, jenom jsem se zeptal." mávl rukou.

„Tak se radši na nic neptej! Všechno je to tvoje chyba, Marcusi!" zastavil jsem se naštvaně.

„Moje? To ty jsi rozbrečel svoji přítelkyni, ty jsi to zavinil." připomněl mi.

Někde hluboko v sobě jsem věděl, že má pravdu. Věděl jsem, že bylo zbytečné ho vinit z něčeho, co neudělal.

I tak jsem však nepřestával křičet.

„Nebýt tebe, vůbec bych se s ní nehádal! Všechno by bylo v pořádku, kdybys tady nebyl!" zakřičel jsem na něj.

On překvapeně vykulil oči a raněně na mě koukal.

„Dobře, Martinusi, já už tady pro tebe nebudu. Očividně si vystačíš sám." zašeptal do tmy.

Hned potom vykročil rychlým tempem vpřed a mě tak nechal na ulici samotného.

Chvíli jsem stál pod pouliční lampou a mrzutě pozoroval svého bratra v dálce.

Nakonec jsem se však přemohl a i já jsem se vydal domů.

Annie
Stála jsem před zrcadlem a opatrně upravovala drdol, jež jsem měla na hlavě.

Když jsem s ním byla konečně spokojená, vzala jsem do ruky svůj batoh a vyběhla z pokoje ven.

Hned, jak jsem se dostala dolů, namířila jsem si to přímo do kuchyně.

Jediná výhoda na pondělí byla ta, že měla Adel na devátou, tudíž mi vždycky připravila nějakou snídani.

Když jsem však vešla do místnosti, nebyly zde ani palačinky, ani lívance.

Byla zde pouze má sestra opřená o kuchyňskou linku a sklesle usrkávala z malého čajového hrnku.

Při pohledu na její zničený výraz jsem si vzpomněla na její sobotní hádku s Martinusem.

Celou neděli pak v podstatě probrečela.

„Půjdeš dneska do školy?" optala jsem se.

Nevěděla jsem, jestli by to zvládla. Občas totiž bývala ještě citlivější, než já.

„Půjdu." kývla na mě hlavou.

„Dobře." usmála jsem se na ni povzbudivě. „Tak se měj hezky, ségra." doběhla jsem k ní a pevně jí objala.

„Užíj si to ve škole." usmála se tak, jak jen mohla.

Já jsem však viděla, jak moc jí to bolelo.

Věnovala jsem jí poslední úsměv a poté jsem se vydala z domu přímo do školy.

Procházela jsem jarními uličkami a poslouchala veselý zpěv zdejších ptáčků.

Teplé, sluneční paprsky mi vykouzlily úsměv na tváři, tudíž mi automaticky naskočila dobrá nálada.

Došla jsem do školy a hned po tom, co jsem pomohla nějaké zmatené mamince najít třídu jejího syna jsem se vydala ke skříňkám.

„Ahoj, Annie." usmál se na mě Marcus stojící u své skříňky, když mě spatřil.

Zdvořile jsem pozdravila nazpět a jak už u nás bylo zvykem, úsměv jsem mu oplatila.

Už jsem si chtěla dát věci do plechové konzervy s číslem 143, když jsem si všimla, že těsně za Marcusem stál on.

A v tu chvíli ze mě má dobrá nálada opadla.

On zamčel svou skříňku a zvedl hlavu, což ho donutilo se na mě podívat.

„Doufám, že jsi na sebe pyšný, Martinusi." probodla jsem ho pohledem.

Než však stihl jakkoliv odpovědět, začala jsem opět mluvit.

„Říkám si, jestli je ti Adel tak moc jedno, jako všichni ostatní, když se k ní takhle chováš." zamračila jsme se.

„Ovšem, že mi není jedno. Já jen-" nenechala jsem ho doříct větu.

„Kdyby ti nebyla jedno, tak jí alespoň zvedneš telefon! Ublížil jsi jí, Martinusi!" rozhodila jsem rukama.

Adel mu totiž večer, hned po té hádce opakovaně volala, aby se nějak usmířili.

Pan Gunnarsen měl však moc práce a žádný hovor nepřijal.

„Nechtěl jsem jí ublížít, jasný?" sklopil pohled.

„Ale ublížil!" vyjela jsem na něj znovu.

Než jsem stihla říct něco víc, Marcus mě zezadu zatáhl za ruku, čímž mě dostal od Martinuse trochu dál.

„Nemá cenu se s ním hádat." zašeptal mi do ucha.

„Jenže já chci, aby věděl, jak moc ji zranil! Brečela celý víkend a to jenom kvůli němu!" řekla jsem tak nahlas, aby mě slyšelo co nejvíc lidí, včetně Martinuse.

„Tak jí prosím vyřiď, že mě to mrzí." zašeptal Tinus stojící jen pár metrů ode mě.

Naštvaně jsem se na něj otočila.

„Vyřiď jí to sám, Gunnarsene." probodla jsem ho pohledem a hned po tom jsem odešla od skříněk pryč.

Chvíli jsem šla sama, poté mě však doběhl Marcus.

Naposledy jsem se otočila do dlouhé chodby plné studentů, abych spatřila arogantního blonďáka, jež na mě naštvaně zíral.

Zůstal tam sám.

Bez Adel, bez Marcuse i beze mě. Nic jiného si totiž nezasloužil.