Bad Boys [Marcus & Martinus]

Pouť

Otočily se na mě. Annie se děkovně usmála, za to ta zmalovaná nána se pouze povrchně zamračila.

„Do toho ti nic není." odfrkla ta hnusná holka.

„No to teda je." založil jsem si ruce na hrudi.

„Prosimtě, vypadni. Ty tvoje keci nikoho nezajímají." prohodila znechuceně. Přistoupil jsem k nim blíž. Ta nafrněná slečinka sebou cukla a o krok ustoupila. Zřejmě si moc dobře pamatuje, co jsem ji minule řekl. Ještě jednou se k Annie přiblížíš a postarám se o to aby ta hmota, které se říká jídlo skončila ve tvým zmalovaným ksichtě!

„Copak? Máš snad strach?" zasmála se Annie nad její reakcí.

„Ne, jenom nechci stát tak blízko odpadu." řekla a ukázala na mě.

„Ty máš co říkat. Sama jsi odpad." vyprskla Annie.

„A na to jsi přišla jako jak?" zamračila se.

„Jenom odpad potřebuje tolik make-upu, aby zakryl svoji hnusnou tvář." dodal jsem vítězně. Nezmohla se na nic jiného než na protočení očima a vydala se pryč. Ty dvě holky co tam stály s ní, šly samozřejmě hned za ní. Ještě než zašla za roh otočila se.

„Jo a s tebou," ukázala na Annie. „S tebou si to ještě vyřídím." řekla a konečně zmizela.

„Díky Marcusi." usmála se sladce Annie.

„Není zač."

„Hele, co tady vůbec děláš? Nespěcháte náhodou?" zeptala se Annie.

„Zapomněl jsem si v jídelně mikinu." zasmál jsem se. „No a co jste to tady zase předváděly vy?" čekal jsem na odpověď.

„Ani nevím. Prostě mě zastavila a začala na mě řvát." protočila očima.

„A kdo to vůbec je?" zajímalo mě to.

„Stacy Collinsová, jedna holka z béčka. Myslí si o sobě bůh ví co. Všichni ji mají strašně rádi, berou ji jako nějakou královnu nebo tak." povzdechla si Annie. Už jsme byli u jídelny, tak jsem rychle zaběhl pro svoji mikinu. Hned jak jsem se vrátil, pokračovali jsme v rozhovoru.

„Vy se asi moc nemusíte, co?" přetáhl jsem si mikinu přes hlavu a vydali jsme se zpět ke skříňkám.

„Ne, nesnášíme se." usmála se Annie. Zřejmě jí to nijak moc nevadí.

„Hele, buď v klidu. Já ji taky nesnáším. A to ji znám tak týden." zasmál jsem se. To už jsme ale byli u skříněk. Vzali jsme si věci a vyšli před školu.

„Sakra, Macu, kde jsi!? Víš jak dlouho ti to trvalo? To jsi vážně 15 minut hledal mikinu!?" vykřikl na mě Martinus, hned jak jsme vyšli ze školy.

„Klid, zachraňoval jsem Annie." uklidňoval jsem svého bratra.

„Cože?" podíval se zděšeně na Annie. Annie pouze přikývla. „Co se stalo?" zeptal se vystrašeně Martinus.

„Dlouhej příběh, jde prostě o to, že jsem Annie zachránil." zasmál jsem se vítězně.

„No jo, hotovej záchranář." vyprskla smíchy Annie.

„Marcusi, my už musíme. Jsem rád, že Annie žije, ale už nemáme čas. Musíme jít." přešlápl si nervózně Martinus.

„A kam vlastně tak spěcháte?" zeptala se Annie trochu sklesle.

„Jedeme na pouť se ségrou." usmál se Martinus.

„Aha. Užíjte si to." sklopila hlavu Annie.

„Copak?" lehce jsem ji zvedl hlavu, aby se mi dívala do očí a upřímně jsem se usmál.

„Nechci jít domů sama, ale to neřešte." usmála se nevinně.

„Tak pojeď s náma. Vysadíme tě u tvého domu." navrhl Martinus.

„Né, to je v pohodě, ráda se projdu" řekla s úsměvem.

„Trváme na tom." uculil se Martinus.

„Ne, nechci otravovat." řekla a chtěla odejít. Nechtěl jsem, aby odešla. Rychle, ale lehce jsem ji chytil za zápěstí. Nechápavě se na mě otočila.

„Ty nikdy." usmál jsem se.

„Tak dobře, díky." protože se usmála, usmál se i já.

„No tak pojďme." řekl Martinus a chytil Annie kolem ramen. To snad žárlí? Nechal jsem to být a šli jsme do auta.

Annie
„Dobrý den." pozdravila jsem muže sedícího za volantem, když jsme nastoupili do velkého auta. Sedla jsem si mezi Marcuse a Martinuse. Překvapilo mě, když se muž sedící za volantem otočil, aby mi mohl podat ruku.

„Ahoj, já jsem otec Marcuse a Martinuse." usmál se mile.

„Já jsem Annie, spolužačka kluků." představila jsem se.

„Kamarádka." opravil mě Martinus.

„Tak kamarádka." zasmála jsem se. Naposledy se usmál, nastartoval auto a rozjel se od školy pryč.

„Tak co kluci, těšíte se na pouť?" zeptal se po chvíli cesty jejich taťka.

„Ne, ale Emma bude šťastná." řekl Marcus.

„Jen tak pro info, Emma je naše sestra." pošeptal mi Martinus.

„Ale no tak, určitě si to užijete." usmála jsem se.

„Bylo by to lepší, kdyby jsi šla taky." řekl upřímně Marcus.

„Ráda bych, ale nemůžu."

„Jakto?" udělal psí oči Martinus.

„Mám klavír." prohodila jsem.

„Ty hraješ na klavír? Někdy nám musíš něco zahrát." usmál se Marcus. Na konci cesty jsem musela jejich tátu navigovat, protože neznal cestu.

„Tak ahoj, rád jsem tě poznal." rozloučil se semnou jejich otec.

„Já vás taky." usmála jsem se.

„Tak čau Annie, zítra ve škole." rozloučili se se mnou kluci a já zapadla domů. Dnešek byl opravdu skvělý. Už se těším na zítřek a na zbytek týdne.