Bad Boys [Marcus & Martinus]

Slibuju

Leželi jsme v Marcusově posteli, koukali do stropu a povídali si o všem, co nás napadlo. Mezi hlasité výbuchy smíchu však přišlo i pár inteligentních, nebo alespoň smysluplných vět.

„Myslíš, že jsem se jim líbila?" zeptala jsem se po nějaké době.

„No jasně! Zvládla jsi to parádně." usmál se Marcus.

„Tvoje máma moc nadšeně nevypadala..." povzdechla jsem si.

„Annie, jsem si jistý, že ses jim zalíbila. Jak taťkovi, tak mámě." přetočil se na bok a svůj pohled přemístil na mě.

Také jsem se přetočila, abych mu viděla do obličeje. Než jsem však stihla cokoliv říct nebo udělat, on se ujal slova.

„V těch šatech spát nebudeš, že ne?" poukázal na mé krátké šaty.

„No, já nevím. Nemám tu žádné jiné oblečení, takže-" přerušil mě.

„Půjčím ti nějaké tričko nebo něco. Ty šaty by se ti pomačkaly, byla by jich škoda." ušklíbl se.

„Jsem vážně ráda, že ti na mém oblečení tak záleží." zasmála jsem se.

„Záleží mi na všem, co souvisí s tebou." mrkl na mě.

Poté se zvedl s postele a zamířil směrem k velké skříni, kterou následně otevřel a začal se v ní zběsile prohrabávat.

Po nějaké době z ní vytáhl dlouhé, bílé tričko a podal mi ho.

„Budeš to mít jako šatičky na spaní." zasmál se.

Slušně jsem poděkovala a poté, co mě odvedl do koupelny, kterou následně opustil, jsem se opláchla a připravila na spaní.

„Sluší ti to víc, než mně." zamumlal Marcus, když jsem vešla zpět do jeho pokoje, již oblečená do jeho trička, které mi sahalo zhruba do poloviny stehen.

On sám už na sobě měl něco, co vzdáleně připomínalo pyžamo.

„Tak, jak budeme spát?" zeptala jsem se trochu nervózně.

Nechtěla jsem si totiž rovnou lehnout do jeho postele. Přece to není žádná samozřejmost, klidně můžu spát někde na gauči.

„Ehm, no..." zamyslel se. Poté však místo slov pouze ukázal na svou velkou postel.

Oba jsme si lehli a opět začali konverzovat. Bavilo mě si s ním povídat. Byla to zábava.

Po nějaké době nás však pomlouvání profesorů, Martinuse a Stacy unavilo, tudíž jsme se rozhodli jít konečně spát.

Už jsem se k němu otáčela zády s úmyslem jít spát, když si mě k sobě přitáhl a pevně mě objal. Jakoby se bál, že mu někam odejdu.

„Dobrou noc, Annie." zašeptal.

„Dobrou noc, Marcusi." usmála jsem se, i když pochybuji, že to v té tmě viděl.

Po nějaké době tvrdě usnul. Za krkem jsem cítila jeho klidný dech. Uklidňovalo mě to.

Cítila jsem se s ním v bezpečí, ale ani to mi nepomáhalo usnout.

Po hodině neúspěchných pokusů o spánek, jsem se rozhodla se jít trošku provětrat, třeba jenom do koupelny a zpět.

Opatrně jsem se vymanila z Marcusova objetí a tiše jsem vyklouzla z pokoje ven.

Měla jsem namířeno do koupelny, když jsem zaslechla hlasy vycházející z dola, z kuchyně.

Má zvědavost mě donutila zjistit, kdo tam co řeší. Tiše jsem došla ke schodům, opřela se o zábradlí a zaposlouchala se do cízí konverzace.

„Vždyť je moc milá!" řekl Marcusův táta vážně. Okamžitě mi došlo, že mluví o mně.

„Co když si s ním jenom hraje? Nenechám žádnou slečinku, aby zlomila mému synovi srdce!" vyjela na něj paní Gunnarsenová.

Její slova mě zabolela. Kdyby jenom věděla, jak moc mi na něm záleží...

„Proč by si s ním hrála? Vždyť jsi viděla jak se spolu smáli, jak se na sebe pořád koukali. Ty zamilované pohledy, toho sis nevšimla?" bránil svůj názor pan Gunnarsen.

„Prosimtě, ještě tady na mě vytahuj nějaké zamilované blbosti." zasmála se. „Ta holka se mi prostě nelíbí." obhajovala se dál.

Do očí se mi nahrnulo pár slz. Mrzelo mě to. Tak moc jsem se snažila se jí zalíbit a stejně to k ničemu nebylo.

„Mně příjde, že je pro něj jako stvořená. A hlavně, Marcusovi se líbí, takže na našem názoru vůbec nezáleží." řekl jeho táta.

„Ale ovšem, že záleží!" vykřikla paní Gunnarsenová.

Najednou jsem za sebou však zaslechla kroky. Spozoronila jsem a přestala jsem tak vnímat hádku Marcusových rodičů.

Rychle jsem se otočila, abych věděla, s kým mám tu čest. Vlastně, mohlo mě to napadnout ještě před tím, než jsem se otočila.

Stál zde rozespalý Marcus s lítostivým výrazem ve tváři. Zřejmě také zaslechl pár vět vycházejících z kuchyně.

„Annie..." zašeptal.

Já jsem pouze sklopila hlavu. Nevěděla jsem, co říct. Dozvěděla jsem se, že jeho otec se mnou nemá problém, ale taky to, že jeho matka mě prakticky nenávidí.

Taky jsem však nechápala, proč mě to tak trápí. Všechno to přeci bylo jenom na oko, ne? Ve skutečnosti jsem ani nebyla Marcusova přítelkyně, ne?

„Pojď sem." zatáhl mě za ruku, čímž si mě stáhl k sobě do objetí.

Silně jsem ho objala nazpět.

„Nezáleží mi na tom, co si myslí. Jejich názory mě nezajímají. Já vím, že jsi úžasná, chytrá a neuvěřitelně krásná, Annie. Máma tě nezná." zašeptal mi do ucha.

„Slib mi, že tomu, co říká, nikdy neuvěříš." zašeptala jsem, když se z dola ozval další důvod, proč bych Marcuse mohla využívat.

„Slibuju." odstoupil ode mě a chytil mě za ruku. „Pojď, půjdeme spát, dobře?" zeptal se.

Pouze jsem kývla a společně s ním jsem se vrátila zpět, do jeho pokoje. Tam jsem v jeho objetí už konečně usnula.