Bad Boys [Marcus & Martinus]

Hlasová schránka

Martinus
Naposledy jsem si prohrábl své rozcuchané, mokré vlasy a konečně vyšel z koupelny ven.

Tiše jsem zavřel mírně vrzající dveře a po špičkách se vydal po dlouhé chodbě do svého pokoje.

Bylo pozdě večer a já jsem si byl jistý, že všichni v domě, včetně rodičů, již spí.

Jak jsem později zjistil, nebyl jsem však jediný, kdo se rozhodl být dlouho vzhůru.

Když už jsem byl skoro na místě, spatřil jsem mámu stojící v pootevřených dveřích Marcusova pokoje.

Chvíli jsem jen tak stál a nechápavě ji pozoroval. Když mi ale došlo, že si mě nevšimne, vydal jsem se za ní.

„Co to tady děláš?" vylekal jsem ji.

Místo odpovědi pootevřela dveře trochu víc, abych se podíval také.

Nechápavě jsem nakoukl do tmavší místnosti, když jsem spatřil velkou postel, ve které se nacházeli dva spící lidé.

Ležel zde Marcus v oblečení ještě ze školy a silně k sobě tiskl Annie zabalenou v bílé peřině.

Vypadali spolu roztomile, jakoby se navzájem doplňovali.

„Ach jo..." povzdechla si máma.

Zmateně jsme se otočil zpět na ni.

„Možná jsem jí zbytečně křivdila." zašeptala a opřela se o rám dveří.

Překvapeně jsem vykulil oči. Nebyl jsem si úplně jistý, jak k takovému prozření došla, každopádně jsem byl rád.

I já jsem totiž začínal Annie brát víc jako kamarádku, než nepřítelkyni.

Nevím, možná to bylo proto, že jsem měl strach z toho, že budu zase na všechno sám, nebo proto, že jsem se pohádal s Adel a nechtěl jsem další problémy.

„Proč myslíš?" zeptal jsem se.

„Já nevím, podívej se na ně. Marcus vypadá šťastně, ne?" ukázala na postel.

„Je šťastný." pokrčil jsem rameny.

Máma se lehce pousmála a na chvíli se zamyslela

„Co ty si o ní myslíš?" ukázala na Annie.

Musel jsem chvíli přemýšlet. Kdybych jí měl říct skutečně všechno, co si o ní myslím, asi by z toho nic dobrého nevzešlo.

Rozhodl jsem se tedy říct jen ty nejdůležitější, či nejpravdivější věci.

„Víš, my dva jsme nikdy nebyli úplně nejlepší kamarádi. Oba jsme náladoví, takže si často lezeme na nervy a tak." zamumlal jsem.

„Ty lezeš na nervy všem." poznamenala máma s úsměvem.

Já jsem nad její poznámkou pouze protočil očima a pokračoval jsem.

„Annie je ale hodná holka. Vždycky se snaží všechny rozveselit. Stará se o ostatní víc, než o sebe a vždycky všem pomůže." pokrčil jsem rameny.

„Nevypadá na to." zamumlala máma.

„Neznáš ji, mami."

Ona se pouze ušklíbla a opět pohlédla do velkého pokoje.

„Co když mu ublíží?" povzdechla si máma.

„To je podle mě to poslední, co by kdy chtěla udělat." zakroutil jsem hlavou.

„Vážně si myslíš, že je tak dokonalá?" zamračila se.

„Je dokonalá pro něj, mami." ukázal jsem na funícího blonďáka.

„Asi se prostě budu muset naučit s ní vycházet." řekla po chvíli.

„Ber to tak, že to děláš pro Marcuse, pro jeho radost." podíval jsem se na ni.

„Pro nikoho jiného bych to ani neudělala." zašeptala.

Naposledy jsme si prohlédli ten pár ležící v posteli a vyšli z pokoje ven.

„Tak dobrou noc, zlatíčko." dala mi pusu na čelo a bez dalších slov odešla do ložnice.

I já jsem se vydal do svého pokoje a následně do postele.

V pomačkaném pyžamu jsem se položil na matraci a zakryl se teplou peřinou.

Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem se zastal Annie. Věděl jsem, že to bylo správné.

Ani to mi však nepomohlo usnout.

Ten dobrý pocit totiž přebíjela vina, která mě tížila.

Cítil jsem se provinile, vůči tomu, co jsem udělal Adel.

Vybavoval jsem si každé ošklivé slovo, co jsem jí řekl, každý nepříjemný pohled, jež jsem jí věnoval a do toho všeho jsem před sebou pořád viděl její uslzené, překrásné oči.

Bolelo mě to.

Nechtěl jsem se s ní hádat, nechtěl jsem na ni křičet. Někdy prostě vybouchnu a není možné mě zastavit.

Ještě chvíli jsem zoufale ležel v posteli, když jsem to nevydržel. Rychle jsem se natáhl pro svůj mobil, jež ležel na nočním stolku a vytočil její číslo.

V tu chvíli mě samozřejmě nenapadlo, že byla noc, tudíž Adel spala.

Čekal jsem několik minut, když se ve sluchátku ozval nepříjemný hlas oznamující mi, že jsem se dovolal do hlasové schránky Adel Smithové.

„Adel, chtěl jsem ti jenom říct, že mě moc mrzí, co se stalo a omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval. Ozvi se mi prosím, chybíš mi..." zamumlal jsem a následně telefonát ukončil.

Mrzutě jsem se položil zpět do velké postele a nešťastně se zadíval do stropu.

Neuvědomoval jsem si to, ale bez ní jsem se cítil strašně sám.

Bylo to, jakoby všechny barvy na světě vybledly. Cítil jsem se prázdný a tak hrozně osamělý.

Nikdy mi vlastně nedošlo, jak moc pro mě znamenala.

A najednou jsem začal chápat, proč se Marcus tak hezky staral o Annie.

Najednou mi začalo docházet, proč se kvůli ní upravoval, proč se víc snažil ve škole nebo proč se kvůli ní vždycky popral.

On o ni totiž nikdy nechtěl přijít.