Bad Boys [Marcus & Martinus]

Prázdno

Nepustili mě k ní.

Byla již 24 hodin po operaci a oni mě k ní pořád nechtěli pustit.

Každou sestru, co kolem mě jenom prošla, jsem prosil, aby mi dovolila se za ní jít podívat.

Všechny moje prosby zamítly.

Jediný, koho by dovnitř pustily byla Adel - rodinná příbuzná. Ta byla však zaneprázdněna školou a jinými věcmi.

„Pane doktore!" vstal jsem rychle z křesla, když jsem na chodbě uviděl doktora, co Annie operoval.

„Co si přejete?" optal se trochu otráveně.

Zřejmě jsem již celé nemocnici lezl na nervy. V tu chvíli mi to ale bylo jedno.

„Včera jste operoval Annie Smithovou a mě k ní od té operace nechce nikdo pustit. Potřebuju vědět, co se děje." objasnil jsem mu v rychlosti.

„Nebudu vám lhát," povzdechl si. „stav slečny Smithové se výrazně zhoršil. Bude proto lepší, když k ní teď nějakou dobu nebude chodit tolik návštěv." řekl vážně.

„Jak zhoršil? Co tím myslíte?" zeptal jsem se nervózně.

„Moc rád bych vám k tomu řekl víc, bohužel ale nejste z rodiny." pokrčil rameny soucitně.

„Jsem přece její přítel!" vyjel jsem na něj trochu.

Doktor už mi chtěl něco říct, když se najednou ozval mně moc dobře známy hlas.

„Se mnou tam jít může?" došla k nám Adel.

Doktor nejprve trval na tom, aby šla Adel za Annie sama. Když mu ale došlo, že se s námi bude hádat celý den, radši nás tam pustil oba.

„Annie!" doběhl jsem k lůžku šťastně.

„Čau, ségra! Prý jsi měla další operaci." řekla Adel klidně, jakoby o nic nešlo.

Kdyby se ale lépe podívala na svou sestru, věděla by, že šlo o hodně.

Byla bledá, oči měla skleněné a téměř nehybně na nás zírala.

„Ahoj." zašeptala tišeji, než kdy dřív.

„Jak se cítíš?" pohladil jsem jí po bílé tváři.

„Fajn, fajn." zašeptala.

„Moc na to nevypadáš. Nemáme někoho zavolat?" zeptala se Adel starostlivě.

„Nemusíte, kontrolují mě teď pořád. Ví jak na tom jsem." šeptla.

Když řekla tu větu, zabolelo mě u srdce.

Přesně tohle jsem totiž nechtěl. Nechtěl jsem, aby jí kontrolovali, nechtěl jsem, aby jí pořád hlídali.

„Annie, omlouvám se." posadil jsem se na židli, vedle lůžka.

„Za co?" zašeptala po chvíli.

„Za tu operaci, za ty komplikace. Je to všechno moje vina. Nebýt mě, mohla jsi teď běhat někde po městě." sklopil jsem hlavu.

„Marcusi, nemůžeš si to dávat za vinu." vložila se do naší konverzace Adel.

„Musím! Zamysli se, Adel! Začalo to tím mým debilním randem, teď to pokračovalo tím, že jsem jí nějak rozrušil... Všechno je to vždycky moje vina!" vykřikl jsem nešťastně.

„Nemohl jsi vědět, co se stane!" hájila svůj názor Adel.

„Měl jsem to tušit!" sklopil jsem hlavu znovu.

Byl jsem na sebe tak strašně naštvaný.

„Za nic nemůžeš." zašeptala Annie po nějaké chvíli.

Zvedl jsem k ní svůj pohled, když jsem spatřil ty dvě oči.

Něco na nich ale bylo jinak, byly jiné.

Nebyly již tak plné života, jako dřív. Nebyla v nich ta překrásná jiskra, která mě vždycky tak fascinovala.

Ty oči byly prázdné.

Jakoby z nich vyprchala všechna barva, jakoby se z nich vytratilo všechno štěstí.

„Netrap se mnou, Marcusi. Budu v pořádku." usmála se lehce.

Ten úsměv ji bolel. Dokonce i říct ta slova pro ni muselo být těžké.

„Ničím jiným se trápit nechci." zašeptal jsem.

Její koutky se opět lehce nadzvedly. Poté natáhla jednu ruku, kterou lehce přejela po mé tváři.

Její dlaň byla ledová, snad ještě ledovější, než namrzlé ploty o Vánocích.

„Běž domů a odpočiň si, prosím." zašeptala po chvíli.

„Nechci domů, nechci tě tady pořád nechávat samotnou." zakroutil jsem hlavou.

„Nemusíš se bát, tady se o mě postarají." zamumlala.

Ještě nějakou dobu mě přemlouvala, když to nakonec dokázala a opravdu mě donutila jít domů.

Ještě si rychle řekla něco s Adel, pak už jsme se rozloučili a já jsem znovu opouštěl nemocnici bez ní.

Tak moc jsem se těšil na den, kdy mi dovolí ji odvést domů, kdy mě konečně nechají ji zase pořádně rozesmát.

Věděl jsem ale, že ten den ještě dlouho nepříjde, proto jsem ji chtěl potěšit nějak jinak.

Hned po tom, co mě Adel odvezla domů jsem tedy začal vymýšlet nějaké krásné překvapení, kterým bych jí alepsoň trochu zlepšil náladu.

Protože její štěstí pro mě bylo nejdůležitější.

Annie
Nehybně jsem ležela v posteli a nešťastně zírala do stropu.

Cítila jsem se příšerně.

Marcusovi ani Adel jsem to neřekla, ale od fajn pocitu jsem měla hodně daleko.

Celé mé tělo pokrývala vlna bolestí a křečí, jakoby ta operace všechno jenom zhoršila.

Byla jsem unavená.

Unavovaly mě ty doktorské vizity, unavovalo mě mluvit, usmívat se.

Po celém nekonečném a bolestivém dni jsem tedy konečně zavřela oči.

A snad poprvé ve svém životě jsem si přála, abych je už nikdy neotevřela.