Bad Boys [Marcus & Martinus]

Přátelé?

Annie
Pondělí ráno... Nic horšího snad neexistuje. Rozespale jsem se zvedla z postele a hned po tom jsem se vydala do koupelny. I přesto, že jsem za tento víkend nic neudělala, cítila jsem se utahaně. V sobotu, po odchodu Marcuse jsem v podstatě jenom ležela nebo jedla. Žádná škola, žádné učení... Neudělala jsem nic.

Rychle jsem se připravila a vydala se do školy.

„Ann, zlato!" zaslechla jsem povědomý křik. Podívala jsem se do uličky, ze které hlas vycházel.

Spatřila jsem vysmátou Sam, která právě vycházela ze svého domku.

„Ahoj!" pozdravila mě, když ke mně doběhla.

„Nazdar, co se tak směješ? Že by nějaký nápadník?" zasmála jsem se a společně jsme pokračovaly v cestě do školy.

„Kéž by," povzdechla si. „směju se, protože jsem se právě dozvěděla, že má Stacy kluka." vybuchla opět smíchy.

„Jo, tak to už vím taky." povzdechla jsem si, jelikož jsem s ním zatím neměla úplně nejlepší zkušenost.

„Takovej černovlasej, vysokej," básnila dál se smíchem. „Luke! Joo, to je ono! Jmenuje se Luke." řekla.

„Ještě mi třeba řekni, kdy se narodil, ne?" zasmála jsem se.

„V únoru." odpověděla pohotově.

„Ty víš všechno, že?" šťouchla jsem do ní se smíchem.

„Hele, v naší škole prostě musíš vědět jak si zjistit informace." ušklíbla se a dál mluvila o nejrůznějších věcech, co se v naší škole dějí.

„Máme dneska zemák?" zamumlala Samantha, která měla právě zabořenou hlavu ve své skříňce a zběsile hledala učebnice do předmětů na dnešní den.

„Ne, ale klidně si ho vem." uchechtla jsme se.

„Hej, Smithová!" přiřítil se k nám najednou blonďatý kluk. Sam si rychle vzala poslední učebnice, zamčela skříňku a postavila se k nám, aby dobře viděla na celou situaci.

„Co chceš?" odsekla jsem. Neměla jsem náladu na to se s ním vybavovat.

„Potřebuju s tebou mluvit," řekl a podíval se na Samanthu, která netrpělivě pozorovala náš rozhovor. „osamotě, pokud možno." dodal nepříjemně.

Sam protočila očima a se slovy "uvidíme se pak" odešla.

„Hele, vážně nemám za potřebí se tady s tebou vybavovat. Oba víme, že to dopadne tak, jako vždycky... hádkou." řekla jsem sebejistě. Jeho né příliš přívětivý výraz mě však znervóznil. Přesto jsem však udělala to, co jsem měla v plánu. Drze jsem ho obešla a chtěla jsem se vydat pryč.

Zastavila mě jeho ruka, jež mě přitiskla k jedné ze skříněk a poté se sesunula vedle mé hlavy.

„Martinusi!" zamračila jsem se. Najednou byl hrozně blízko. Jeho čelo se skoro dotýkalo toho mého.

A ani z takové blízkosti jsem nechápala, co na něm má sestra vidí.

„Já nemám rád tebe a ty nemáš ráda mě," začal mluvit. „Ale oba máme rádi Adel, že?" nadzvedl obočí. Svou ruku měl stále opřenou vedle mé hlavy.

„No?" zamumlala jsem nechápavě.

„No a jelikož já opravdu nestojím o další problémy a nedorozumění kvůli tobě, mám pro tebe návrh." řekl. Když zmínil to nedorozumění vybavila se mi ta scénka ze sobotního rána. Adel mu určitě řekla o tom, jak si ho u nás vtipně spletla s Marcusem.

„Poslouchám." přikývla jsem.

„Co kdybychom spolu my dva vycházeli jenom před Adel? Nebudu tě nutit hrát nějaký divadýlko, jakože se máme strašně rádi, to ne. Jenom chci, abychom před ní prostě nebyli nepřátelé." vyslovil svou myšlenku.

„A proč bych to pro tebe měla dělat?" zamračila jsem se.

„Protože mi na tvé ségře fakt záleží, Annie. A jsem si stoprocentně jistej, že tobě na ní záleží taky. Nedělej to pro mě. Dělej to pro ni." zašeptal v těsné blízkosti s mým obličejem.

Poprvé za dlouho dobu jsem neměla pocit, že jim to nevydrží. Od té doby, co se ten idiot objevil u nás doma v podobě Adelina přítele jsem si jenom přála, aby se rozešli. A vždy jsem si i byla jistá, že to bude brzy. Byla jsem přesvědčená, že Martinusova agresivita a ignorance ji odradí. Jenže teď jsem viděla, že je v něm i něco víc. Došlo mi, že jestli za mnou přišel a tohle mi řekl jenom kvůli tomu, aby si ho víc zamilovala, musí mu na ní opravdu záležet.

„Fajn, před Adel budeme kamarádi." řekla jsem po několika sekundách přemýšlení. V jeho tmavých očích se objevily malé jiskřičky štěstí.

„Děkuju, Annie." usmál se.

„Ale mimo ni tě pořád nenávidím. Na to nezapomínej." řekla jsem výhružně.

„Nápodobně." uchechtl se a rozběhl se pryč. Otočila jsem se, abych spatřila, jak se ztrácí v hloučku stejně starých kluků. Zřejmě jeho noví přátelé.

Přátelé...

To teď budeme i my dva. Annie Smithová a Martinus Gunnarsen.