Bad Boys [Marcus & Martinus]

Nikdy v životě

Annie
Ležela jsem v posteli a tiše se tiskla k funícímu Marcusovi s nadějí, že mi jeho přítomnost pomůže usnout.

Menší budík na nočním stolku, hned vedle postele ukazoval skoro čtyři hodiny ráno.

Ještě nějakou chvíli jsem se marně snažila usnout, když to však nešlo, vzdala jsem to.

Lehce jsem se tedy odsunula od Marcuse a natáhla se pro svůj mobil, jež byl položený hned vedle budíku.

Hned, co jsem jej zapla, vyskočila na mě hromada zmeškaných hovorů a vyděšených zpráv od Adel.

Úplně jsem zapomněla na to, že vlastně vůbec nevěděla, kde celou tu dobu jsem.

Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela, zda-li jí mám napsat, že jsem v pořádku a že ráno, nebo až po škole dorazím domů, nebo se prostě sbalit a jít už nyní, aby o mě neměla takovou starost.

Bylo to těžké, nakonec jsem však zvolila druhou možnost.

Marně jsem se snažila mezi Marcusovým špinavým oblečením a odpadky od jídla najít tužku, či papír, na který bych napsala, že jsem šla domů, aby neměl strach.

Nic jsem však nenašla.

Vzala jsem si tedy své věci a bez dovolení i jednu z Marcusových teplých mikin.

Nechtěla jsem mu brát věci, venku ale byla zima a já jsem s sebou nic víc, než oblečení ve kterém jsem přišla, neměla.

„Děkuju za všechno." políbila jsem ho lehce na tvář.

On se pouze zavrtěl a bezstarostně spal dál.

Já jsem se tiše zasmála a bez dalších slov jsem se vydala z jeho pokoje a následně i z domu pryč.

Unaveně jsem se dívala kolem sebe, abych se ujistila, že mě nikdo nepronásleduje.

Přece jenom, ve čtyři ráno se na ulicích motají nejrůznější podivíni.

Nějakou dobu jsem šla, když jsem se konečně dostala domů.

„Annie?" zasáhl můj sluch vyděšený hlas, hned co jsem zavřela vchodové dveře.

Zvedla jsem hlavu, abych spatřila roztřepanou Adel stojící ve dveřích od rozsvícené kuchyně. V ruce křečovitě svírala svůj telefon, ze kterého mi opakovaně volala, či psala.

„Adel, omlouvám se." zašeptala jsem. „Nebylo mi dobře, tak mě vzal Marcus k sobě a já-" než jsem jí stihla všechno vysvětlit, už mě silně držela ve svém objetí.

„Tohle už mi nikdy v životě nedělej." zašeptala mezi tichými vzlyky.

Cítila jsem se hrozně, když jsem viděla, jak moc jsem ji vystresovala. Opravdu se o mě bála.

Nějakou dobu jsme zde jen tak stály a objímaly se, když jsme si pak uvědomily, kolik je hodin.

Bylo půl šesté, téměř čas, kdy normálně vstáváme do školy.

„Hele, já půjdu do školy, protože máme dneska nějakou přednášku, na které nesmím chybět," oznámila mi. „ale ty nikam nepůjdeš." dokončila myšlenku.

„Cože?" zvedla jsem k ní hlavu nechápavě.

„Zůstaneš doma, pořádně se vyspíš a odpočineš si, jasné?" nadzvedla obočí.

Já jsem pouze mrzutě kývla.

Nechtěla jsem být doma, chtěla jsem jít do školy a vidět Marcuse. Chtěla jsem mu poděkovat, vrátit mu tu mikinu.

Na druhou stranu mi opravdu nebylo moc dobře. Byla jsem unavená, bolelo mě břicho a motala se mi hlava.

„Dobře, tak já už půjdu. Kdyby něco, hned mi zavolej!" vyrušila mě z přemýšlení již nachystaná Adel.

„Jasně, neměj strach." usmála jsem se lehce.

„Mám." povzdechla si.

Pak se však usmála, rozloučila se se mnou a vyšla z domu ven.

Já jsem bez váhání zamířila do koupelny, kde jsem si hned dala horkou sprchu, která mě trochu uklidnila.

Poté jsem šla rovnou do postele, kde jsem následně tvrdým spánkem usnula.

Marcus
„Annie s námi snídat nebude?" zeptal se táta podezíravě, když jsme ráno seděli u stolu.

„N-ne, ona u-už šla do-domů." vykoktal jsem nervózně.

Všichni členi naší rodiny se na mě nechápavě podívali.

„Kdy odešla?" zeptala se máma.

„Před ch-chvilkou." zalhal jsem.

Do pusy jsem si strčil poslední lžičku od jogurtu a rychle dopil poslední kapku džusu.

„Děkuju za snídani." vstal jsem rychle od stolu, abych předešel dalším otázkám ohledně Annie.

Rychle jsem vyběhl nahoru do svého pokoje, kde jsem se následně zavřel a bezradně se posadil na postel.

Byl jsem pořád stejně vyděšený, jako když jsem se ráno probudil a nenašel ji tady.

Nevěděl jsem, kam šla. Neměl jsem nejmenší tušení, kde by mohla být.

Kam by vůbec šla? Kdy odešla? Proč by mi nenechala nějakou zprávu nebo vzkaz?

„Marcusi?" vešel najednou do pokoje můj bratr.

„J-jo?" vykoktal jsem rychle.

„Už bychom měli vyrazit do školy." oznámil mi.

„Jo, j-já už jsem skoro ho-hotový." usmál jsem se lehce.

„Fajn." usmál se nazpátek. „Jo a přestaň koktat." uchechtl se a konečně vyšel z pokoje pryč.

Já jsem na sebe v rychlosti hodil nějaké čisté oblečení, párkrát jsem si prohrábl vlasy a rychle seběhl za Martinusem dolů.

Ten, již obutý, čekal v předsíni.

Rychle jsem si nazul boty, nasoukal se do tmavé mikiny a společně s bratrem vyšel z domu pryč.

Šel jsem rychleji, než obvykle.

Říkal jsem si, že by mohla být ve škole, že si šla třeba jenom domů pro sešity.

Hned, co jsem si ze skřínky vzal své učebnice, vydal jsem se nahoru, do naší třídy.

Mírně mě znepokojilo, když jsem ji zde nenašel.

Pomalu jsem došel ke svému místu, kde jsem se následně usadil.

Byl jsem nervózní.

Nezvedala mi telefon, neodpovídala na zprávy...

Neustále jsem se uklidňoval myšlenkou, že pouze zaspala nebo prostě nestíhala.

Čím dál víc se mě však zmocňoval strach, že se jí při cestě z našeho domu něco stalo.

Měl jsem strach, že jí někdo ublížil.