Bad Boys [Marcus & Martinus]

Holka?

Annie
„Tak co? Jak sis pokecala s Marcusem?" mrkla na mě Sam, hned co se od nás Gunnarsenovi odpojili. Hned po příchodu do školy si je totiž odchytila profesorka zeměpisu, jež potřebovala pomoct s nějakými těžkými učebnicemi.

„Dobře, ráda si s ním povídám. Spíš mi řekni, co ty a Martinus?" ušklíbla jsem se provokativně.

„Je to fajn kluk. Nevím, co proti němu pořád máš." pokrčila rameny. Já jsem na její slova okamžitě zareagovala zastavením a vykulením očí.

„Fajn kluk?" nadzvedla jsem obočí. „Vždyť jste si určitě ani neměli co říct!" dodala jsem nevěřícně.

„Ukázalo se, že toho máme docela dost společného..." usmála se ďábelsky, čímž mě mírně znervóznila.

„A co byste spolu vy dva tak mohli mít společného?" nechápala jsem. „Možná oba míváte záchvaty vzteku, ale jinak nic." zasmála jsem se.

„Já a záchvaty vzteku?" ukázala na sebe nevinně a následně se rozesmála.

„Ale teď vážně, vy jste si opravdu měli o čem povídat?" vrátila jsem se k předešlému tématu.

„Ano a myslím, že si takhle teď budeme povídat častěji." řekla. Nevěděla jsem, na co tím naráží, ale ani trochu se mi to nelíbilo.

„Sam, o co ti jde?" nadzvedla jsem obočí a mírně se usmála.

„O co by mi šlo? O nic mi nejde." řekla velice nedůvěryhodně. Mně však nezbívalo nic, než jí věřit. Ať už by chtěla udělat cokoliv, nezjistila bych to.

Rozloučily jsme se a každá se vydala do své třídy.

Na mě zde už čekali dva blonďáci sedící v jedné lavici. Rychle jsem k nim došla a posadila se na své obvyklé místo před nimi.

„Dneska ji hlídáš ty!" zaslechla jsem, hned co jsem si sedla.

„A proč já?! Hlídám ji pořád!" štěkali na sebe.

„Proč se zase hádate?" otočila jsem se na ně ve snaze hádce zabránit. Oba se na mě podívali stejně nechápavým výrazem.

„Annie ti s tím hlídáním pomůže, s námi doma chtít být nebude." usmál se Martinus spokojeně. Já jsem však neměla nejmenší tušení, co řešili.

„Hlídání? O čem to mluvíte?" nadzvedla jsem obočí překvapeně.

„Víš, naši dneska nejsou doma, takže musíme hlídat ségru a-" začal Mac.

„A jelikož já mám dneska rande s Adel, musí hlídat Marcus." usmíval se Tinus spokojeně. Já jsem však stále nevěděla, jak to souvisí se mnou.

„No a mě napadlo, že asi nebudeš chtít být s nimi doma, tak bys mohla přijít k nám a být se mnou a s Emmou." usmál se Marcus.

„Napadlo to mě." ukázal na sebe Martinus důležitě. Nad tím jsem pouze protočila očima.

„Ráda příjdu, Marcusi." usmála jsem se. Potom již začala hodina.

Celý den utíkal vcelku rychle a mimo moji čtverku z testu z chemie byl i docela fajn.

Hned po škole jsem utíkala domů, abych se převlékla a trochu si odpočinula.

Chtěla jsem být doma déle, ale hned po Martinusově příchodu jsem změnila plány. Vydala jsem se tedy ke Gunnarsenům dřív.

Procházela jsem ulicemi a se zrakem upřeným na své boty jsem míjela lidi kolem sebe.

Netrvalo dlouho a ocitla jsem se před krásným, velkým domem s obrovskou zahradou.

Zazvonila jsem na menší zvonek a vyčkávála přede dveřmi. Po chvíli se dveře rozrazily a mně se tak naskytl pohled na vysmátého Marcuse.

„Ahoj, Annie!" usmál se.

„Ahoj!" pozdravila jsem. „Nevadí, že jdu tak brzo?" optala jsem se nervózně.

„Vůbec ne! Právě naopak, jsem rád, že už jsi tu." řekl a s těmi slovy mě pozval dál.

Sundala jsem si boty a následně i všechny ty mikiny a bundy, ve kterých jsem byla navlečená.

„Tak, kdepak je ta tvoje sestřička?" založila jsem si ruce v bok.

„Teď si kreslí v pokojíčku, ale jsem si jistý, že se za chvíli objeví." zasmál se. „Jinak, dáš si něco?" pokrčil rameny.

„Vodu, prosím." usmála jsem se. Marcus pouze kývl a společně jsme se vydali do kuchyně, kde jsme začali žhavou debatu o našich životech.

„Maci, Maci, Maci!" ozvalo se najednou z vrchního patra. „Mně se ten obrázek tak povedl!" volala dívenka ze schodů nadšeně.

Marcus vstal ze židle a vydal se jí naproti. Já jsem pouze seděla a tu roztomilou situaci pozorovala.

„Podívej! No, není to krásný?" zářila očka tmavovlasé holčičky, když seběhla dolů.

„Páni, to jsi kreslila sama? Je to nádherné!" vzal Marcus její výtvor do ruky a pozorně ho zkoumal.

Najednou se děvčátko otočilo a spatřilo tak mě. Chvíli si mě prohlížela a když mě nepoznala, zatahala svého bratra za rukáv a cosi mu pošeptala. Ten se okamžitě otočil na mě.

„Jejda, ještě jsem vás nepředstavil." plácl se Marcus do čela. „Takže, Annie, tohle je moje sestra Emma." ukázal na ni s úsměvem. „Emmo, tohle je Annie. Dneska tě budeme hlídat spolu." ukázal na mě.

Emma se ke mně rozběhla a skočila mi na klín. Zvedla hlavu, aby na mě líp viděla a potom se usmála.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?" zamračila se na svého bratra.

„Co?"

„Že máš holku!" zasmála se Emma.