Bad Boys [Marcus & Martinus]

Slečinka

„Kde jsi byla?!" vykřikla Adel hned, co jsem se vrátila domů. „Co to je?!" ukázala na medvěda, který se nacházel v mé náruči.

„To jsi nikdy neviděla plyšáka?" zasmála jsem se.

„Kde jsi to vzala?" zamračila se.

„Dostala..." pokrčila jsem rameny.

„Kdo ti dal takovou obludu?" nadzvedla obočí.

„Byla jsem s kamarádem na pouti a on mi ho vyhrál." řekla jsem a doufala, že tím naše konverzace končí.

„A nechtěla bys mi příště říct, že jdeš někam na pouť a vrátíš se až v deset večer?" rozhodila rukama. Odignorovala jsem její otázku a vydala jsem se do svého pokoje.

„Příště alespoň zvedej telefon!" zavolala na mě zdola. Pouze jsem nad tím protočila očima.

Sedla jsem si na postel a svůj pohled jsem zabodla do medvídka sedícího na zemi u dveří.

Při vzpomínce na dnešek se mi vybavil Marcusův vystrašený obličej, když jsem ho chtěla vzít na horskou dráhu. Musela jsem se pousmát. Byl roztomilý, když měl strach.

Z přemýšlení mě vyrušil telefonát od Sam, která mi zřejmě chtěla připomenout, že zítra jdeme na tu zmrzlinu. 

Po půl hodinovém rozhovoru s ní jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a konečně jsem šla spát.

„Vstávej už!" zavelela Adel a odkryla mi peřinu. „Přijdeš pozdě do školy." dodala.

„Vždyť už vstávám." zamručela jsem do polštáře a následně jsem se šla nasnídat.

Vypravila jsem se a vydala se do školy.

„Smithová?" vkročil mi najednou nějaký černovlasý kluk do cesty.

„Ano?" nadzvedla jsem tázavě obočí. Byl mi povědomý, ale nedokázala jsem si vzpomenout odkud.

„Takže, Slečinko," začal pobaveně. „Ty jsi byla zlá na moji Stacy, že?" založil si ruce na hrudi.

Chvíli jsem nechápala, co tím myslí, ale pak mi to došlo. Je to ten kluk, co s ní včera stál na chodbě. Zřejmě mu o mně napovídala všelijaké nesmysly a já z toho teď budu mít problém.

„Spíš ona byla zlá na mě." uchechtla jsem se.

„Teď mě poslouchej!" přešel ke mně blíž. „Už nikdy jí nic neuděláš, rozumíš?" zamračil se.

„Co bych jí asi tak měla udělat? Zlomit nehet?" zasmála jsem se.

„Zkus se k ní ještě někdy přiblížit!" zatl ruce v pěst. Naháněl mi strach. Vypadalo to, že by byl klidně schopný mě na místě zabít.

„Budu se snažit být co nejdál od ní, spolehni se." uchechtla jsem se.

„Dohlídnu si na tebe." propálil mě pohledem a odešel.

Vyděsilo mě to. Možná jsem se bála zbytečně, ale jeho slova mi nahnala husí kůži.

Po škole, která nebyla nijak záživná, jsme se Sam navštívily cukrárnu. Bylo to hezké si zase pořádně popovídat s nejlepší kamarádkou.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděly, ale když jsem se vracela domů, bylo už šero.

Došla jsem na ulici, kde se nachází náš dům a vydala se směrem k němu. Když jsem se však dostala blíž, spatřila jsem osobu sedící na schodech vedoucích k našim dveřím.

„Marcusi?" zeptala jsem se, když jsem ho poznala.

„Ahoj, Annie." zvedl ke mně svůj pohled a široce se usmál.

„Co ty tu děláš?"

„Celý den jsem tě neviděl, nezvedala jsi mi telefon a já..." zarazil se. „Měl jsem strach." šeptl.

Ani jsem si neuvědomila, že jsme se neviděli. Dneska jsme spolu totiž neměli žádné hodiny a na chodbách jsme se nejspíš míjeli.

„Jsem v pořádku." s úsměvem jsem si přisedla na malý schod k němu a začali jsme si povídat.

„Prý má Stacy nového přítele." řekl pobaveně.

„Jo, totiž-" zarazila jsem se při vzpomínce nad událostí z rána. „Už jsem měla tu čest ho poznat." zamumlala jsem.

„Počkej, ona si fakt někoho našla? Já jsem si myslel, že je to drb." zasmál se.

Já jsem se však nesmála. Nebyla jsem příliš nadšená z toho, že si Stacy začala s nějakým klukem, co mě hodlá zabít.

„Děje se něco?" šťouchl do mě mírně Marcus, když si všiml mého výrazu.

„Né, já jen..." nevěděla jsem, jak mu to říct.

„Annie, mně můžeš říct všechno." usmál se.

„Víš, dneska ráno jsem s tím jejím klukem mluvila a moc jsme se nespřátelili..." zašeptala jsem.

„Udělal ti něco?" zeptal se vyděšeně.

„Ne, to ne, ale vyděsil mě. Řekl, že si na mě dohlídne a já mám teď docela strach." pokrčila jsem rameny.

„Já tě ochráním." objal mě jednou rukou kolem ramen.

„Díky, ale ty už jsi toho pro mě udělal dost." zasmála jsem se.

„Jestli ti nemůžu pomoct já, měl by někdo jiný." řekl.

„Jak to myslíš?" podívala jsem se na něj nechápavě.

„Měla bys to někomu říct. Třeba učitelům, nebo líp, rodičům." Jeho slova mě zabolela. Nebyla to jeho chyba, nevěděl to.

„Rodičům asi těžko." vzhlédla jsem k nebi. Tentokrát byl Marcus ten, co nechápal. Nemohl to chápat. Neměl nejmenší tušení o tom, co se tehdy stalo.