Bad Boys [Marcus & Martinus]

Zrovna on?

Na tohle nemám sílu. Já se s ní chci usmířit a ona udělá tohle. Ta holka je prostě z jiné planety. Nikdy v životě ji nepochopím.

„Děje se něco?" řekl Martinus pobaveně, když jsem došel domů.

„Co by mělo?!" odsekl jsem.

„Tváříš se hrozně naštvaně." zasmál se. Nevím, co mu na tom přišlo tak vtipného, ale mně do smíchu moc nebylo.

„Annie." řekl jsem.

„Pane bože, už zase?" protočil očima. Pouze jsem na něj kývl. „Marcusi, nech ji být. Ať si je zlá, jak chce, ale my dva už to řešit nemusíme, ne?" podíval se na mě.

„Chtěl jsem se s ní usmířit."

„Co se zase stalo?" řekl mírně naštvaně. Bylo mu jasné, že jsem se do toho nějak zamotal...jako vždycky.

„Nevím. Všechno bylo v pořádku, povídali jsme si a tak. Jenže potom zjistila, že jsem tomu jejímu idiotovi zlomil nos a zase se naštvala. Udělala hroznou scénu a skončila tím, že mě nenávidí. Tak co sakra chce?!" naštval jsem se. Při pomyšlení na to, co se tam stalo, jsem se zlobil.

„Ach jo." ztočil oči v sloup a začal si obouvat boty.

„Kam jdeš?" vyděsil jsem se.

„K Annie. Jdu jí vysvětlit, že jsi to tak nemyslel. Nechci mít další problémy." řekl a bez mé odpovědi vyšel z domu.

Martinus
Vyrazil jsem směrem k Annie. Prošel jsem pár ulic, park a nakonec jsem se dostal k malému, rodinnému domku. Sice jsem absolutně nevěděl, co jí hodlám říct, ale nechat jsem to tak nemohl. Zazvonil jsem na malý, kulatý zvonek a vyčkával na otevření dveří.

Byl jsem v mírném šoku, když dveře neotevřela Annie. Místo ní tam stála Adel v teplácích a drdolu. Byla krásná. Slušelo jí to, i když na sobě zrovna neměla žádné stylové oblečení ani nebyla nijak zvláštně upravená.

„Ahoj?" řekla trochu překvapeně.

„Ehm, ahoj. Já.. já jdu-" přerušila mě.

„Pojď dál, řekneš mi to vevnitř." vtáhla mě do domku a rychle zavřela dveře.

„Dáš si něco?" řekla a odkráčela směrem do nějaké místnosti. Řekl bych, že to byla kuchyň.

„Né, děkuju." vydal jsem se za ní. „Sluší ti to." usmál jsem se upřímně.

„Pane bože, já mám na sobě tohle!" zděsila se při pohledu na svoje oblečení. „Vydrž jdu se převlíct." řekla. Rychle jsem ji chytil za zápěstí a otočil si ji čelem k sobě.

„Nemusíš, vypadáš úžasně." šeptl jsem.

„Ty víš, že nevypadám, Martinusi." šeptla s úsměvem. Potěšilo mě, že nezapomněla moje jméno. Jemně jsem zatáhl za její ruku, čímž jsem si ji k sobě přitáhl blíž. Byla ode mě takový kousek. Její překrásné světlé oči se dívaly přímo do těch mých. Chytil jsem ji za boky a přitáhl si jí k sobě ještě blíž. Naklonil jsem se k ní, když najednou někdo vešel do místnosti.

„Pane bože." šeptla Annie. Oba dva jsem se koukli jejím směrem. Stála ve dveřích jako zkamenělá. Asi věděla, že tady má Adel společnost, ale jsem si na sto procent jistý, že nečekala mě. Adel ode mě krok odstoupila.

„Ann-" začala Adel klidně.

„Děláš si srandu?! Proč zrovna on?!" začala Annie křičet. „Chce tě milion kluků a ty si z nich musíš vybrat zrovna jeho?! Překousla bych kohokoliv jiného, ale Martinuse? Jeho nikdy!"

„Uklidni se!" řekla Adel pevným hlasem. Já jsem, ale poznal, že není úplně v pořádku.

„Nemluv na mě! Nechte mě být, všichni!" vykřikla Annie a se slzami v očích vyběhla z kuchyně pryč.

„Annie!" vykřikla Adel starostlivě.

„Klid, to bude dobrý." pohladil jsem Adel po ruce.

„Doufám." podívala se na mě.

„Myslím, že bude lepší, když už půjdu..." řekl jsem.

„Né to nemusíš." usmála se na mě, ale já jsem věděl, že to tak bude lepší.

„Zavolám ti." usmál jsem se na ni a vydal se k vchodovým dveřím jejich domku.

„Zavolej mi." řekla a vyprovodila mě před dům. S úsměvem potom zavřela dveře a já jsem šel domů.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli se to mělo stát. Přece jenom ji skoro vůbec neznám. Vlastně vůbec nevím, co to do mě vjelo. Normálně bych tohle nikdy neudělal.