Bad Boys [Marcus & Martinus]

Popelka

Zrychlila jsem krok, když jsem si všimla, že za mnou Marcus pořád běží.

Nezastavil se, ani na vteřinu.

„Annie!" chytil mě najednou za zápěstí a otočil mě čelem k sobě, čímž se mu konečně podařilo mě zastavit.

Mírně jsem uskočila. Lekla jsem se, jelikož jsem nevěděla, že už byl tak blízko u mě.

„Kam si myslíš, že jdeš?" přitáhl si mě za ono zápěstí zpět k sobě.

„Jdu pryč." odsekla jsem.

„Cože?" nadzvedl obočí. „Kam bys chodila? Vždyť ten ples je skvělý a-" přerušila jsem jeho výklad

Už zase to dělal, zase byl optimistický.

„Jo, ples je přímo dokonalý! Nedokážu si představit lepší zábavu, než celý večer poslouchat, jak všichni milují mou sestru a jak strašně je krásná a nakonec ještě pozorovat jak ona a tvůj dementní bratr vyhrávají krále a královnu plesu!" začala jsem po něm sarkasticky křičet.

„Proč na ně tak žárlíš? Vždyť přece sama musíš vidět, že ti dva ti nesahají ani po kotníky!" rozhodil rukama nechápavě.

„Nežárlím!" bránila jsem se.

„Tak proč jim to teda nepřeješ?" koukal na mě udiveně.

Neodpověděla jsem. Měl pravdu, už zase.

Žárlila jsem, tak strašně moc. Adel jsem vždycky záviděla její krásu, její schopnost všechny okouzlit.

A Martinus? Na toho jsem nežárlila, toho jsem jednoduše nesnášela.

„Vrať se tam se mnou, prosím. Přece nepříjdeme o ples jenom proto, že jsme nevyhráli zrovna my dva." pohladil mě po tváři.

Jeho chování se mi nelíbilo. Dělal ze mě malou holčičku, o kterou se musí pořád někdo starat.

„Jestli se tam chceš vrátit, musíš jít sám." odstoupila jsem od něj kousek.

„Chci se vrátit, ale jedině s tebou. Mám tu nejkrásnější partnerku na světě, tak proč bych ji nechával trčet někde venku?" usmál se mírně.

„Tak to máš asi smůlu, Marcusi." pokrčila jsem rameny otráveně.

Né, že by to, co řekl nebylo pěkné, ale v ten moment jsem prostě nebyla schopna to ocenit.

Věděla jsem, že to nebylo spravedlivé. On by si zasloužil všechnu lásku na světě a místo toho zde měl jenom mě, naštvanou a zmatenou dívku.

„Noták, Annie..." přešel se ke mně rychle.

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, držel mě už za boky a své čelo opíral o to mé.

Najednou se mírně naklonil s úmyslem políbit mě. To jsem mu ale nedovolila.

„Ne!" odstrčila jsem ho od sebe. „Já tě nenechám mi pořád takhle motat hlavu! Nebudeš si se mnou takhle hrát!" rozléhaly se mé výkřiky po celé ulici.

„Cože?" podíval se na mě překvapeně.

Vlastně, i já sama jsem byla překvapená z toho, že jsem ho opravdu nenechala mě políbit.

„Pořád mi dáváš nějaké podivné smíšené signály a já už nevím, co si o tobě mám myslet! Jednou mě objímáš a říkáš mi, že jsem tvoje princezna a po druhé se mi zase vyhýbáš a ignoruješ mě! Už toho mám dost, rozumíš? Mám toho všeho dost! Adel, Martinuse a tebe taky!" vyjela jsem na něj.

On nemluvil, pouze na mě nechápavě koukal.

Nebyla jsem si jistá, jestli mlčel proto, že jsem měla pravdu, nebo proto, že prostě nevěděl, co mi na to má říct.

Každopádně jsem se rozhodla odejít a neztrácet s ním čas.

„Užij si ples, Gunnarsene." šeptla jsem a s drobnými slzami v očích jsem se vydala od něj pryč.

Pořád bosá, jako Popelka bez střevíčků. Bohužel, já jsem byla i Popelka bez prince.

Marcus
Stál jsem na místě, jako opařený. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem se ani pohnout.

Její slova bolela snad ještě víc, než pohled na to, jak odcházela. 

Nemohl jsem uvěřit tomu, že mě měla za někoho, kdo si s ní hraje.

Já, kluk, který by byl schopen pro ni udělat téměr cokoliv, jsem si s ní měl podle všeho hrát.

Nešťastně jsem pohlédl před sebe, abych spatřil bosou dívku, připomínající opravdovou princeznu, jak ode mě odchází.

A v ten moment mi došlo, že jí musím říct, co k ní doopravdy cítím.

Bezmyšlenkovitě jsem se tedy rozběhl za ní. Za dívkou, kterou jsem tak strašně moc miloval.

Zastavil jsem jí, jako obvykle, chycením za zápěstí a ještě před tím, než mi stihla začít nadávat jsem začal mluvit.

„Nikdy v životě bych si s tebou nehrál, Annie. Nikdy v životě bych neudělal nic, co by ti mohlo ublížit. Nechci, aby ses na mě zlobila. Chci, abys byla šťastná, aby ses smála. A udělal bych cokoliv, abych mohl ten překrásný úsměv vidět každý den. Chci pro tebe jen to nejlepší, ale ze všeho nejvíc bych chtěl, abys byla jenom moje, Annie. Žádný Cameron, žádný Dylan, nikdo. Jenom ty a já." vychrlil jsem ze sebe vše, co jsem měl na srdci.

Ani jsem nevěděl, jestli ty věty vůbec dávaly smysl. Řekl jsem čistě jenom to, co jsem k ní cítil.

Její naštvaný výraz se změnil na překvapený.

„Marcusi," přešla ke mně blíž. „t-ty to prostě nechápeš, že? Já pro tebe nejsem dost dobrá. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Ty si zasloužíš někoho mnohem lepšího." vykoktala tiše.

„Pro mě nikdo lepší neexistuje, Annie." pohlédl jsem do jejích očí.

Stála přede mnou a beze slov na mě hleděla. Byla překvapená a očividně nevěděla, co mi na to má říct.

Vzal jsem jí tedy z rukou drobné střevíčky, skrčil jsem se k jejím nohám a opatrně jí je navlékl.

„Nech mě ti dokázat, jak moc pro mě znamenáš, prosím." chytil jsem jí za ruku.

Pouze kývla.

Společně jsme se tedy vrátili zpět na ples. Tentokrát už jsme zde však nebyli jenom jako kamarádi.