Bad Boys [Marcus & Martinus]

Mazlík

Annie
„Díky za doprovod, Annie." usmál se mile Cameron, když jsme došli před jeho dům.

„V pohodě, mám to po cestě." usmála jsem se na zpět.

„Dobře, tak se měj! Uvidíme se zase zítra." mrkl na mě.

„Pápá!" zavolala jsem za ním rychle.

Hned, co zavřel dveře a já jsem si byla jistá, že už mě neuslyší, vytáhla jsem z kapsy telefon a okamžitě v kontaktech vyhledala Sam.

Chvíli mi do ucha pouze bzučel otravný tón vyzvánění, když pak to konečně zvedla.

„Čauky, Ann! Co potřebuješ?" pozdravila vesele do telefonu.

„Jde o Camerona." řekla jsem udýchaně, jelikož mě cesta k nám domů velice zmáhala.

„Jejda, já na něj úplně zapomněla! Tak co? Vyšlo to?" vyhrkla rychle.

„Hele, zatím to vypadá docela dobře, ale ještě mě pořád nepozval." zamumlala jsem.

„Musíš s ním víc flirtovat." zasmála se.

„Nechci s ním flirtovat. Vždyť víš, že k němu nic necítím." protočila jsem očima. To však Samantha neviděla.

„Tak proč to všechno děláš?" optala se.

„Protože nechci jít na ten ples sama, jasný? Vím, že je to zoufalé, ale nemůžu přijít bez doprovodu! Obzvlášť ne, když tam bude i Adel." povzdechla jsem si.

„A proč vlastně nejdeš s tím svým mazlíkem? Marcus, ne?"

„Nepozval mě. Navíc, už doprovod má, Sam." šeptla jsem.

„No, dobře. V tom případě je ten zrzoun tvoje jediná naděje." řekla.

Následně jsme si vyměnily ještě pár důležitých informací a názorů, rozloučily se a hovor ukončily. To už jsem však byla před domem.

„Adel?" zavolala jsem, když jsem vešla dovnitř, abych zjistila, jestli tu je.

Žádná odpověď však nepřicházela a mně tak bylo jasné, že je pryč, nejspíš někde s Martinusem.

Vyběhla jsem tedy bezstarostně po schodech do svého pokoje, kde jsem se následně svalila na postel.

Byla jsem nervózní.

Potřebovala jsem, aby mě Cameron pozval na ples a to co nejdříve.

Každou minutu jsem kontrolovala telefon, zda-li mi náhodou nenapsal.

Nechtěla jsem jít sama. Problém však byl, že jsem ani nijak zvlášť nechtěla jít s Cameronem.

Tedy, aby bylo jasno, Cameron byl fajn, moc milý a hodný kluk. Jenže, někde hluboko uvnitř jsem věděla, že on není ten, s kým bych na tom plese chtěla být, tancovat a bavit se.

Jediný kluk, od kterého bych pozvání přijala bez váhání a s radostí, byl totiž Marcus.

Tak moc jsem si přála, aby on byl ten, kdo mě bude držet kolem pasu, až se v sále rozezní pomalá písnička a všichni začnou tančit ploužák.

Tak moc jsem chtěla, aby on byl ten, kdo mě na ples i zpátky odvede za ruku, jako princeznu.

Tak moc jsem si přála, abychom mi dva byli ta dvojice, která získá ocenění krále a královny plesu.

Jenže, to se nikdy nestane. Vysnila jsem si překrásný ples, který se však nemůže stát realitou.

Proč? Protože Gunnarsen už si někoho našel.

Jinak by mě přeci pozval, ne? Zeptal by se mě, kdyby měl zájem, ne? Jenže on se mě nezeptal. Neprojevil nejmenší zájem, naopak se mi začal vyhýbat.

Začínala jsem na něj mít vztek.

Nemyslím takový ten vztek, kdy máte chuť dané osobě rozkopnout hlavu, to ne. Nikdy bych mu neublížila.

Myslím ten vztek, kdy je vám smutno a máte chuť se rozplakat, jenže to nějak nejde a jediné, co vám zbývá je naštvaně sedět a koukat do zdi.

Nejvíc mě však stejně štvala myšlenka, že by si tam opravdu přivedl nějakou jinou dívku, což samozřejmě udělá. Překrásnou, dokonalou dívku, přímo pro něj.

Nechtěla jsem, aby tam šel s někým jiným. Žárlila bych.

Protože jsem se do něj možná až moc zamilovala.

Cameron
Seděl jsem na pohovce a přemýšlel.

Myslel jsem na tu holčinu, se kterou jsem se dnes tak dobře bavil. Myslel jsem na Annie.

Nechápal jsem, jak je možné, že jsem si jí za celé ty roky, co se mnou chodí do školy ani nevšiml.

Vlastně, její existenci jsem začal vnímat až poté, co se o ní roznesly ty ošklivé drby ohledně těch 'nových' norů po celé škole. 

Mrzelo mě, že jsem ji nepoznal dřív. Byla vtipná, milá a hlavně krásná.

Jediné, co mi na ní vadilo bylo to, že se občas až moc bavila s tím blonďákem, Marcusem.

Vadil mi. Už od prvního dne, co se ukázal na naší škole mi nebyl sympatický.

Vypadal namyšleně, přesto stydlivě a hlavně se pořád motal kolem Annie.

Zato Martinus, ten byl mnohem lepší. Nevím, jestli bych ho mohl nazvat přímo kamarádem, ale určitě jsme byli větší přátele než s jeho bratrem.

Oni tři byli vlastně takový podivný trojúhelník přátelství.

Jednou jsem je viděl se spolu smát a objímat, jednou po sobě zase všichni křičeli.

Někdy byla Annie s Marcusem, někdy Marcus s Martinusem, někdy byli každý sám.

A když byli každý sám, bylo to nejlepší.

Nevím, jak pro ně, ale pro mě určitě ano. Mohl jsem totiž být s Annie, mohli jsme být sami.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že se mi Smithová začíná líbit.

A to byl problém.

Kdybych ji totiž poznal dřív, mohl jsem ji pozvat na ples a trochu se s ní sblížit.

Teď to však budu muset udělat jindy, protože na ples už doprovod bohužel mám. Ale, stejně není nijak důležitý.

Snad to Annie uvidí stejně.