Bad Boys [Marcus & Martinus]

Víc než rád

Marcus
Nevnímal jsem. Nevnímal jsem lidi kolem nás, nevnímal jsem čas.

Jediné, na co jsem se dokázal soustředit byla ona, její rty na těch mých.

Přál jsem si, aby ten moment trval navždycky. Chtěl jsem, aby nikdy neskončil.

Bohužel, nic netrvá věčně.

Annie se po nějaké chvíli odtáhla a mírně zmateně se rozhlédla kolem sebe.

Také jsem se podíval, jestli se na nás někdo koukal.

Mé oči se rozzářily, když jsem spatřil Cameronův rozhořcený výraz, jež na nás zíral z restaurace.

„Všichni nás tu vidí, Marcusi." začervenala se nervózně.

Já jsem se pouze usmál.

Byl jsem šťastný. Věděl jsem, že bych se neměl radovat nad cizím neštěstím, ale když se jednalo o toho zrzka, nemohl jsem si pomoct.

Chtěl jsem, aby se kolem ní už konečně přestal motat, aby věděl, že je Annie moje.

„Měli bychom jít někam jinam." vyrušil mě z přemýšlení její hlas.

„Doufám, že zpátky dovnitř už se ti nechce." ukázal jsem na restauraci.

„Nechce, ale kam jinam chceš jít?" uchechtla se.

Zamyslel jsem se.

U Annie bychom sice byli chvíli sami, ale nakonec by tam stejně došla Adel s Martinusem a u nás byli rodiče a Emma.

Rozhlédl jsem se tedy kolem, ve snaze něco najít, když jsem najednou spatřil les.

Náš les.

Ten les, kam Annie chodila, když měla vztek nebo byla smutná. Ten les, kde jsem jí vždycky našel opřenou o ten samý strom.

Naposledy jsem se tedy podíval skrz výlohu, abych zjistil, jestli nás Cameron pořád pozoruje.

Jeho oči mě stále vražedně pozorovaly.

Když mu však na okamžik výhled z restaurace znemožnil číšník, neváhal jsem. Chytil jsem Annie za zápěstí a rychle jsem se rozběhl směrem k lesu.

„Kam mě to táhneš?" zavolala na mě se smíchem.

„Uvidíš." mrkl jsem na ni tajemně.

Po nějaké době jsme se konečně dostali do lesa a následně přesně na to místo, kde jsme už kdysi sedávali.

Výhled do dálky byl pořád stejně krásný.

Mě však noční obloha ani příroda nijak nezajímala.

Mé oči se totiž upíraly na něco mnohem hezčího.

Sledoval jsem, jak se její vlasy vlnily v mírném větru. Pozoroval jsem, jak opatrně našlapovala, aby náhodou neuklouzla.

„Nekoukej na mě tak!" zasmála se nervózně.

„Nemůžu si pomoct." přešel jsem k ní blíž.

„Znervózňuješ mě." šťouchla do mě na oko naštvaně. Hned na to se však rozesmála.

„Mám rád tvůj smích." usmál jsem se.

„A já mám ráda tebe." zasmála se znovu.

Široce jsem se usmál, když řekla ta slova. Chtěl jsem ale, aby věděla, že já ji mám víc než rád.

„Annie, já..." začal jsem trošku nervózně.

Bohužel jsem neměl nejmenší tušení, jak pokračovat.

Nevěděl jsem, jak říct holce, že ji miluju.

Tedy, byl jsem si jistý, že ona už to dávno ví, ale i tak jsem jí to chtěl říct.

Chtěl jsem v tom našem podivném vztahu mít konečně jasno.

„Copak?" chytila mé dlaně, když si všimla, jak jsem nervózní.

„J-já, chtěl bych ti něco ř-říct." vykoktal jsem po chvíli.

„Tak to řekni." usmála se.

„Nevím jak to mám říct." pokrčil jsem rameny zoufale.

„Ale víš." uchechtla se. „Nemusíš se stydět, jsme tu je my dva. Jenom ty a já." dodala s úsměvem.

„Jenom ty a já." zopakoval jsem po ní tiše.

Ona pouze vesele kývla.

Najednou byla tak klidná. Nezdálo se, že by byla nervózní nebo měla strach.

V restauraci se mi samou nervozitou málem rozsypala a tady na mě koukala s naprostým klidem a tím překrásným úsměvem.

„Annie, já..." sklopil jsem pohled. „asi jsem se do tebe zamiloval." zašeptal jsem.

Mluvil jsem tak potichu, že jsem pochyboval, zda-li mě vůbec slyšela.

Najednou se však její malá dlaň ocitla na mé tváři a lehce tak zvedla mou hlavu nahoru.

Můj pohled se tak zabodnul přímo do jejích krásných očí.

Hleděla na mě a vesele se usmívala.

Po pár sekundách se však naklonila a své rty přitiskla na ty moje.

Mírně jsem se lekl, jelikož jsem to nečekal. To mi však nezabránilo v tom s ní spolupracovat.

Své ruce jsem přesunul na její boky a lehce jsem ji přitáhl k sobě blíž.

Ona své ručky obmotala kolem mého krku.

Nevěděl jsem, jestli byla tohle odpověď,  kterou jsem čekal. Určitě to ale byla odpověď, kterou jsme chtěl.

Vlastně, je docela možné, že mě ani neslyšela. Třeba vůbec nevěděla, že jsem řekl cosi o lásce.

Někde hluboko uvnitř však určitě věděla, jak moc pro mě znamená.

Vyrušilo mě z přemýšlení, když jedna z jejích rukou opustila krk a zajela do mých vlasů.

Přitáhl jsem si ji tedy ještě blíž.

Ona se lehce usmála do jednoho z polibků a bez ohledu na čas či cokoliv jiného pokračovala.

Stáli jsme tedy v lese, na menším srázu, kde už jsme v minulosti stáli v tolika podobách.

Jednou jako nepřátele, jednou jako přátelé.

Teď jsme zde však poprvé byli jako něco mnohem, mnohem víc.