Bad Boys [Marcus & Martinus]

Lívancové úterý

Martinus
Hned, co jsem vstal, rychle jsem běžel na snídani. Ostatně jako každé úterý.

„Dobré ráno, zlatíčko!" usmála se na mě máma.

„Lívancové úterý!" vykřikl jsem místo opětování pozdravu. Bleskurychle jsem sebral ze stolu talíř a naložil jsem si obrovskou porci lívanců se sirupem.

„Kde máš Maca?" podívala se na mě Emma, která již své lívance dojídala.

„Nevím, asi spí." zamumlal jsem s plnou pusou.

„Nemluv s plnou pusou, ano?" podívala se na mě káravým pohledem máma. „A potom se nezapomeň učesat." ukázala na mé rozcuchané vlasy.

„Jo, nezapomeň na to." zasmála se Emma ve snaze napodobit mámu.

Pomalu jsem dojídal svou snídani.

„Kde je ten váš bratr? Běž se podívat, jestli ještě nespí." požádala mě máma.

Vydal jsem se tedy nahoru, do Marcusova pokoje. Otevřel jsem dveře v úmyslu začít křičet jako blázen, abych ho co nejvíc naštval. Když jsem však stiskl kliku, naskytl se mi pohled na prázdnou, neustlanou postel.

„Marcusi?" vešel jsem dovnitř pokoje a rozhlédl jsem se.

„Hm?" zamručel na mě z druhého konce místnosti. Stál před zrdcadlem a upravoval si vlasy.

„Ty už jsi vzhůru? Proč jsi se ještě nešel nasnídat? Je přece úterý." zadíval jsem se na něj.

„Nemám čas na snídani." zamumlal. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jak nemůžeš mít čas na lívance?" nadzvedl jsem obočí.

„Musím se chystat!" otočil se na mě. „A ty bys měl taky." zamračil se při pohledu na mé pyžamo. Jeho slova mě donutila uvědomit si, že není jenom vzhůru, ale také už je převlečený. Neměl na sobě však oblečení, na které jsem byl zvyklý.

„Co to máš na sobě?" zeptal jsem se při pohledu na jeho, rádoby slušné, oblečení.

„Normální oblečení." pokrčil rameny.

„Ne, ne, normální oblečení jsou ve tvém případě tepláky!" zasmál jsem se. „Tohle je úplně něco jiného." dodal jsem.

„Běž už!" vykřikl.

„Ale, ale," usmál jsem se provokativně. „že ty se chceš někomu líbit?" mrkl jsem na něj.

„Nechci!" začervenal se.

„A ten někdo je určitě malá Smithová." rozesmál jsem se.

„Neříkej jí tak. Jmenuje se Annie!" vrhl po mně naštvaný pohled.

„Takže je to ona! Je to malá Smithová!" začal jsem se mu posmívat. Za nedlouho mě však vytlačil ze dveří svého pokoje.

„Jo a už nejsou lívance." uculil jsem se na něj těsně před tím, než naštvaně zabouchl dveře.

Připravil jsem se a společně s Marcusem vyrazil do školy.

Cesta ubíhala pomalu a nudně, jako vždycky. Šli jsme vedle sebe a mlčky koukali vpřed.

Najednou jsem však spatřil dívky, díky kterým by naše cesta mohla být o něco zajímavější.

„Jé, není to Annie a ta její kámoška? " ukázal jsem na dívky jdoucí na protějším chodníku.

„Co? Kde?" podíval se na mě rychle. „Jo, máš pravdu, je to Annie." podíval se na místo, kam ukazovala má ruka a široce se usmál.

„Nechceš je jít pozdravit a ukázat jim ty svoje parádní hadříky?" zasmál jsem se ironicky.

„Nech toho!" žduchl do mě naštvaně.

„Copak? Annie snad není ten důvod, proč ses takhle vymódil?" usmál jsem se provokativně.

Marcus se začervenal a nervózně pohodil vlasy.

„Nezastírej to, všichni víme, že se ti líbí!" řekl jsem hlasitěji, než jsem chtěl.

Můj hlas zasáhl sluch dívek jdoucích na opačné straně ulice a donutil je se otočit.

„Gunnarsenovi!" zamávala na nás Annie, hned co nás rozpoznala. Já i můj bratr jsme opatrně přeběhli silnici, abychom se dostali k nim.

„Ahoj!" pozdravil je vřele Marcus.

„Ahojky!" usmála se na něj. Poté svůj zrak přesunula na mě. Místo jakéhokoliv pozdravu na mě jednoduše kývla. Její kamarádka pouze protočila očima nad naším příchodem a vykročila vpřed.

I když se mi její přístup nelíbil, rozhodl jsem se to nechat být. Teď mi jde přece o to naštvat Marcuse, né ji.

„Páni, moc ti to sluší! Nos to častěji." žasla Annie nad jeho dnešním outfitem.

„Děkuji, to-" chtěl mluvit dál, ale má otravnost mu to nedovolila.

„Vrrr, sluší ti to!" šťouchl jsem do něj posměšně.

„Jo, sluší mu to!" šťouchla Samantha do Annie.

„Víte co? Asi bude lepší, když půjdete kousek před námi, oba dva!" zamračila se Ann a mě i svou kamarádku odtlačila pár metrů před sebe.

Pouze jsem si povzdechl a rozešel jsem se směrem ke škole.

„Ti dva už mě začínají štvát..." prolomil jsem trapné ticho mezi mnou a Samanthou.

„Nápodobně." zakroutila hlavou. „Annie teď mluví pořád jenom o něm, jakoby nic jiného neexistovalo." dodala.

„Přesně! Marcuse teď zajímá jenom ona. Však se podívej, co si kvůli ní dnes oblékl!" plácl jsem se do čela.

„To kvůli Ann? Bože, jestli chtějí být spolu, ať si jsou! Lepší než neustálé řešení tady těch blbostí okolo." protočila očima.

„Souhlasím! Ale oba víme, že ti dva se jen tak dohromady nedají." pokrčil jsem rameny.

„Tak jim k tomu dopomůžeme, ne? A kdyby to náhodou nevyšlo, prostě je od sebe navždycky rozdělíme." řekla po chvíli.

Její nápad se mi i přes všechna rizika zalíbil.

„To zní dobře, Samantho." kývl jsem.

„Říkej mi Sam." ušklíbla se a podala mi ruku.

„Tinus." ruku jsem přijal. Hned poté jsme začali vymýšlet nejrůznější plány pro splnění našeho nového cíle.