Bad Boys [Marcus & Martinus]

Mistr nenápadka

„Tady jsou! Našel jsem je!" probral mě ze spánku tlumený hlas. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl jsem se po lese. Ležel jsem na zemi a v mém objetí ležela Annie.

„Jsem tak rád, že jsem vás našel." zaslechl jsem zase ten tlumený hlas. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl.

„Ahoj." šeptla najednou Annie. Podíval jsem se na ni. Její vlasy byly mírně rozcuchané a její překrásné rozespalé oči se koukaly přímo na mě.

„Ahoj." usmál jsem se.

„Jste v pohodě?!" zakřičel ten hlas. Už nebyl tak tlumený jako předtím. Otočil jsem se a spatřil jsem Martinuse. Udýchaného, vystrašeného a překvapeného Martinuse. Doběhl až k nám a otevřel pusu.

„Ehm... Neruším vás?" podíval se na nás nejistě.

„Ne, ne, ne. Vůbec ne." kroutila Annie hlavou.

„Není to tak, jak to vypadá." dodal jsem rychle.

„Pche..." odfrkl si Martinus a sedl si vedle nás. Annie i já jsme se také posadili.

„Sakra lidi...jsem tak rád, že jsem vás našel." vydechl Martinus, přičemž si prohrábl vlasy. „Musím vám říct, proč jsem se pro vás včera nevrátil." pokračoval.

„No?"

„Když jsem se dostal z lesa ven, zjistil jsem, že nevím, jak se dostat zpátky."

„Páni! Ty jsi opravdu génius." zatleskal jsem sarkasticky a zasmál jsem se.

„Nech toho." protočil očima. „Když jsem se dostal ven z lesa, bylo už hodně pozdě. Snažil jsem se ti dovolat, ale ty jsi mi to nezvedal. Nevěděl jsem, co dělat. Domů jsem se bez tebe vrátit nemohl a nechat vás tu taky ne. Zavolal jsem mámě, že přespíme u kamaráda a-"

„Počkej. To se jako neptala u koho?" přerušil jsem ho.

„Jasně, že se ptala. Řekl jsem, že u Alexe." usmál se.

„Vždyť bydlí v Norsku, ty idiote."

„Ale já jsem řekl, že to je jinej Alex. Nějakej odsud."

„Nemohl jsi vymyslet lepší jméno? Fakt mistr nenápadka, Martinusi." zamračil jsem se.

„To je jedno, prosimtě. No...zkrátka jsem vás skoro celou noc hledal, ale nenašel. Tak jsem se pak posadil na zem u jakéhosi rybníka a počkal jsem tam do rána." řekl a založil si ruce na prsou.

„Fajn. A jak se odtud dostaneme teď?" podívala se na nás Annie.

„Cestu už si pamatuju." zamumlal Martinus a všichni tři jsme se vydali z lesa ven.

„Děkuju, Marcusi." zašeptala Annie, když jsme šli vedle sebe.

„Za co?" podíval jsem se na ni.

„Za to všechno." řekla a upřímně se usmála. Zastavil jsem se. Ona udělala to samé. Stáli jsme naproti sobě a koukali se tomu druhému přímo do očí. Stoupla si ke mně blíž. Bylo to tak strašně zvláštní. Ještě včera jsem ji nenáviděl a teď... teď mám chuť ji políbit.

„Hej vy dva!" vykřikl Martinus. „Dělejte!" prohodil. Annie ode mě kus odstoupila a rozběhla se za ním. Po chvíli jsem se za nimi vydal taky.

Když jsme se dostali před les, bylo něco okolo osmi ráno. Vyměnili jsme si pohledy a bez jakýchkoliv slov jsme se vydali každý do svého domu.

Annie
„Čauky." pozdravila mě Adel, když jsem přišla domů.

„Nazdar. Jaký to bylo u Dylana?" usmála jsem se.

„Ale, dobrý. A co ty? Kdepak jsi večer byla?" podívala se na mě podezíravě.

„J-já?" zakoktala jsem. Na tuhle otázku jsem jaksi nebyla připravená.

„Jo, ty." nadzvedla obočí.

„U Sam." řekla jsem nepřesvědčivě.

„Ahá, u Samanthy. Tak to jo." zamumlala. „Jo a Annie?" křikla na mě, když jsem šla po schodech nahoru.

„Ano?" otočila jsem se.

„Až budeš chtít příště lhát, nezapomeň se zbavit všech důkazů." usmála se na mě vítězně.

„C-co? Jakých důkazů?" zeptala jsem se vystrašeně.

„Třeba té klučičí mikiny." ukázala na mě. Sakra, já mám na sobě pořád tu Marcusovu mikinu. „Červenáš se. Sakra, ty se nezdáš." řekla a se smíchem odešla do kuchyně. Vyběhla jsem schody a šla se umýt. Musela jsem přemýšlet nad tím, co se stalo. Nejprve na mě křičeli, že jsem falešná kráva a potom mi téměř zachránili život. Já nevím, ale nebýt Marcuse, umrzla bych. A Martinus se za mnou do toho lesa přeci rozběhl. Opravdu nevím, co k nim cítím. Jsem v tom všem strašně zamotaná.

Martinus
„Ahoj mami!" pozdravil jsem mámu ode dveří.

„Ahoj kluci, jak jste se měli?" usmála se.

„Ale jo, bylo to fajn." řekl Marcus a potom odešel do pokoje. Nedalo mi to a vydal jsem se za ním.

„Marcusi?" podíval jsem se na něj.

„No?" zamumlal, když si upravoval své rozcuchané vlasy.

„Co je mezi tebou a Annie?" otočil se na mě. Tuhle otázku asi nečekal.

„Co by mělo být?"

„Odpověz mi na otázku. Co je mezi tebou a Annie?" zeptal jsem se znovu.

„Nic." odfrkl si.

„Jsi průhlednej jak sklo. Macu, ty ji máš rád?" nadzvedl jsem obočí. Sám jsem nevěřil tomu, co jsem právě řekl.

„Nemám..." zamumlal. Moc dobře věděl, že mu nevěřím. „Já nevím, Tinusi." řekl po chvíli.

„Nemůžeš ji mít rád. To prostě nejde. Marcusi, vždyť je hrozná. Já vím, že se zdá být fajn, ale ty víš, že není. Je to prostě herečka. Jenom se přetvařuje. Ty to víš. Nedělej si to těžší." řekl jsem vážně. Otevřel pusu a chtěl něco říct. Pak mu ale došlo, že mám pravdu a neřekl ani slovo.