Bad Boys [Marcus & Martinus]

Skončili jsme

Došel jsem k nim.

„Annie? Můžu s tebou na chvíli mluvit?" zeptal jsem se jí. Podívala se na toho kluka, který jenom kývl a ona šla.

„O co jde?" protočila očima a založila si ruce na prsou.

„Kdo je ten kluk?" zeptal jsem se neklidně.

„Proč to chceš vědět?" zeptala se podezíravě.

„Kdo to teda je?" vyjel jsem na ni trošku.

„Děje se něco?" stoupl si vedle ní ten, jehož jméno jsem stále neznal.

„Co ty se do toho pleteš?" zavrčel jsem na něj.

„Nějaký problém?" nadzvedl obočí.

„Jo. Mám problém!" vykřikl jsem.

„Jdi už pryč. Prosím." prolomil se jí hlas.

„Tak mi sakra řekni, kdo to je!"

„Hele, kámo, přestaň na ni řvát." zamračil se na mě.

„Nebo co?"

„To by stačilo, jo?" stoupla si mezi nás Annie.

„Kdo je to?!" zeptal jsem se po několikáté a doufal jsem, že tentokrát mi někdo odpoví.

„Žárlíš?" zasmál se a nadzvedl jeden koutek úst. Tahle slova mě opravdu naštvala. Proč bych měl žárlit na někoho, kdo je s Annie? Vždyť to nedává smysl.

„Ne!" zařval jsem na něj.

„Tak se otoč a jdi do školy. Na tohle nemáme čas." zamračil se.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!" opravdu nevím, co to do mě vjelo, ale prostě jsem ho praštil. Chytil se za nos, ze kterého mu tekl vodopád krve.

„Pane bože, Marcusi!" vykřikla Annie. On se na mě jen podíval a bez váhání mi vrazil taky. K mému neštěstí měl obrovskou sílu. Trefil mě přímo do tváře a já spadl na zem. Z toho bude pořádný monokl.

„Ty hajzle." zasyčel jsem bolestí. Jenom se zasmál. Zvedl jsem se a vrazil jsem do něj. Začali jsme se prát.

„Nechte toho!" křičela zoufale Annie. Ani jeden z nás ji neposlouchal.

„Marcusi! Pane bože, nech toho!" zaslechl jsem vyděšený hlas svého bratra. Někdo mě od toho kluka odtáhl. Martinus držel mě a Annie držela toho svého idiota.

„Příště si uvědom, s kým si začínáš!" štěkl jsem na něj. Jenom mě propálil pohledem a odešel do auta. Chvilku si tam s Annie povídal a pak odjel.

Annie došla ke mně a k Martinusovi. Koukla se mi přímo do očí a já viděl, jak moc je vyděšená.

„Teď bych ti nejradši vrazila taky." šeptla se slzami v očích.

„Jo a díky za pomoc Martinusi." usmála se na mého bratra a odešla do školy.

„Co to sakra bylo?! Zbláznil ses?!" vyjel na mě hned Tinus.

„Do toho ti nic není." zamumlal jsem.

„No to teda je! Vždyť jste se navzájem skoro zabili!" zamračil se na mě. „Je ti jasný, že jestli to Ann řekne ve škole, bude se to řešit a pozvou si rodiče, že jo?"

Zaskočil mě. Tohle mi totiž vážně nedošlo.

„Sakra. Nesmí to nikomu říct." řekl jsem vyděšeně a bez váhání se rozběhl za ní.

„Marcusi!" zavolal na mě zoufale Martinus, ale moc dobře věděl, že to nemá cenu.

„Annie!" zastavil jsem ji u skříněk, kde už nikdo nebyl. Ani se na mě nepodívala. Stoupl jsem si před ni, aby neodešla.

„Počkej." řekla a z tašky vytáhla kapesník, kterým mi následně otřela krev z obličeje. „Mluv." řekla bez jakýchkoliv emocí.

„Annie....nikomu prosím neříkej, co se tam stalo. Prostě na to zapomeň." koukl jsem se na ni.

„Děláš si srandu, že jo?"

„Ne, myslím to vážně."

„Ty tam na mě řveš, popereš se s ním tak, že jste celý od krve a chceš, abych na to zapomněla?! To snad nemyslíš vážně!" vyjela na mě.

„Prosím, Annie. Měl bych z toho velký problémy." snažil jsem se ji přemluvit.

„To k životu patří. Já mám miliony problému jenom kvůli tobě Marcusi! Ty na mě ohledy nebereš, takže já nebudu brát ohledy na tebe!" křičela.

„Ty si za to můžeš sama. Kdyby jsi nešířila pomluvy, problémy nemáš!" zamračil jsem se.

„Všem v téhle škole řeknu, co se tam venku stalo!" probodla mě pohledem.

„Jo, to je totiž to jediný, co umíš!"

„Marcusi Gunnarsene, ty jsi to nejvíc bezohledné stvoření, co jsem kdy poznala." řekla už téměř bez citu.

„Annie, prosím, neříkej to..." připojil se do naší konverzace udýchaný Martinus.

„Promiň, ale on si nic jiného nezaslouží." podívala se smutně na Martinuse.

„Cože? To ty jsi ta zlá! Ta, co by si zasloužila vyhazov ze školy! Neházej to na mě, princezno." zamračil jsem se na ni.

„Co já jsem udělala?!" začala se vztekat.

„Přestaňte! Nemá to smysl. Vždycky to skončí stejně. Annie, já tě prosím, aby jsi to na Maca neříkala, ale nemůžu ti v tom zabránit." řekl Martinus klidně.

„Ještě si to promyslím." znejistěla.

„Díky." řekl Martinus a Annie odešla pryč.

„Marcusi?" řekl Martinus vážným hlasem.

„No?"

„Vypadá to jenom na jednu věc." řekl.

„A to na jakou?" nechápal jsem.

„Skončili jsme..."