Bad Boys [Marcus & Martinus]

Zrzek

Marcus
„Tinusi, vstávej!" šťouchal jsem do svého bratra nervózně.

Tohle jsem musel dělat každé pondělí. Teda, on vlastně nikdy nevstával včas, ale v pondělí ráno nechtěl vstávat ani pozdě.

„Dělej, zase přijdeme pozdě!" zakřičel jsem mu do ucha.

On se prudce posadil na postel a vyděšeně se na mě otočil. Když mu však došlo, o co jde, zamračil se.

„Takhle mě neprobouzej! Lekl jsem se!" hodil po mně jeden z polštářů, které měl za sebou.

„Nezájem! Musíš už vstát, jinak to zase nestihneme." řekl jsem a po tom, co se Martinus vysoukal z postele a já si byl jistý, že už znovu neusne, šel jsem dolů.

Po nějaké době se můj bratr již oblečený přiřítil dolů, do pusy si strčil kus chleba, co jsme měli k snídani a rozběhl se do předsíně.

„Marcusi, už můžeme jít." zamumlal s pusou plnou chleba.

Se smíchem jsem vstal od stolu, rozloučil se s Emmou a rodiči a společně s Martinusem jsme se vydali do školy.

„Tak co? Už jsi nějak pokročil s hledáním partnerky na ten ples?" šťouchl do mě pobaveně bratr, když jsme procházeli kolem letáků s informacemi ohledně plesu.

„No, vlastně ani ne." zamumlal jsem.

„Ach jo." začal se smát.

Nelíbilo se mi to. Pořád se mi jenom posmíval, přitom on sám určitě ani neví, s kým tam půjde.

„Proč se mi zase směješ?" zamračil jsem se.

„Jenom mi příjde vtipné, že jsi do té holky takový blázen, že už si určitě plánuješ, jak si ji vezmeš a jak krásné budete mít děti, přitom nejsi ani schopný ji pozvat na školní ples." vybouchl smíchy.

Začervenal jsem se. Musím přiznat, že už jsem párkrát přemýšlel, jaké by to bylo žít a zestárnout s ní, ale moc promyšlené to nemám. Není to nic divného, zase takový blázen do ní nejsem, ne?

„Červenáš se, bráško." poplácal mě po mé rudé tváři bratr.

„Nečervenám se! A nechápu, proč se mi pořád posmíváš. Ty sám určitě nikoho na ten ples nemáš!" rozhodil jsem rukama naštvaně.

„Náhodou, mám." usmál se vítězně.

„No jasně, kdo by tak s tebou chtěl jít?" nadzvedl jsem tázavě obočí.

„Jsem si jistý, že hodně holek, ale já jsem pozval Adel." uculil se hloupě.

Než jsem však stihl jakkoliv zareagovat, vběhl do školy a mě nechal stát venku samotného.

Tohle jsem mu tak moc záviděl. Neměl problém s tím, bavit se s holkama. Nevadilo mu si tam pozvat o rok starší slečinku, bylo mu jedno, co si o něm budou lidi myslet.

Za to já jsem se klepal, jen když se na mě nějaká dívka usmála.

„Koukej, Gunnarsene, jak ti umírá naděje na krásnou budoucnost." uchechtl se Martinus, když jsem došel ke skříňkám a ukázal za sebe.

Nechápavě jsem zvedl hlavu a podíval se směrem, kam ukazoval.

„Ne, to ne." šeptl jsem zoufale, když jsem pochopil o čem mluví.

Tinus se pouze posměšně zasmál a zmizel v davu starších studentů.

Mé oči se nemohly odtrhnout od toho, co se dělo přímo přede mnou.

Stála zde Annie s klukem, kterého jsem bohužel neznal. Byl vyšší, měl zrzavé vlasy a přes rameno měl přehozený černý batoh.

To, co mě však znepokojovalo, byl Anniin nadšený smích a taky to jak blízko u sebe stáli. Byli na sobě téměř nalepení.

Annie se smála všemu, co ten zrzek vypustil z úst. Ale nebyl to ten roztomilý smích, co jsem znal. Tenhle byl jakýsi přehnaný a umělý. Vypadalo to, že se mu chce za každou cenu zalíbit.

Když jsem si uvědomil, že na ně zírám už nějakou dobu a oni mi ani tak nevěnují žádnou pozornost, rozhodl jsem se si toho prostě nevšímat.

Odemčel jsem svou skříňku a začal z ní vytahovat učebnice a pomůcky na dnešní výuku.

„Dobře, budu se těšit." zasáhl můj sluch Anniin hlas.

Zamkl jsem skříňku a nenápadně se otočil jejich směrem ve snaze zjistit, na co se bude těšit.

Zrzek na ni mrkl, rozloučil se a odešel někam pryč.

Annie se sama pro sebe usmála. Potom se otočila a spatřila tak mě.

„Jé, ahoj, Marcusi." usmála se trošku překvapeně.

Nejspíš jí došlo, že jsem tam stál už nějakou dobu a viděl jsem tak jejího zrzavého nápadníka.

„Nazdar." šeptl jsem nervózně.

Hned po tom jsem si vzal své věci a než stihla něco říct, odešel jsem pryč.

Cestou do třídy jsem se uklidňoval tím, že ten kluk je jenom kamarád, kterého třeba doučuje nebo něco.

I přes to, že to opravdu vypadalo, jakoby ji pozval na ples a ona radostně souhlasila, snažil jsem se zůstat v klidu.

Neměl jsem přeci žádný jasný důkaz, že spolu něco mají. Můžou to být jenom kamarádi, nebo třeba příbuzní, ne?

Mé snaze o klid však překážel ten úsměv, co jsem měl pořád před očima. Ten, kterým se usmála, když ten kluk odešel.

Ten zamilovaný úsměv.