Bad Boys [Marcus & Martinus]

Chtíč

Annie
Pomalu jsem otevřela oči a mírně zamžourala po pokoji.

Když se můj zrak dostal ke stolu, spatřila jsem dvě krásné obálky a modrý balónek, čímž se mi okamžitě vybavil včerejší ples.

Až po nějaké době jsem si však uvědomila, že v posteli neležím sama.

Včera večer to totiž Adel maličko přehnala s pitím a nebyla tak ani schopná nás odvézt domů, ani jít s námi pěšky, protože se sotva držela na nohou.

Jelikož já ani kluci neumíme řídit, museli jsme zavolat panu Gunnarsenovi, aby nás odvezl domů.

Ten pro nás velice ochotně přijel a následně nás zavezl k nám.

Zde ho Martinus poprosil, jestli by tu nemohl zůstat přes noc, aby dal na Adel pozor.

Když pan Gunnarsen souhlasil, Marcus se rozhodl u nás zůstat taky, abych se necítila opuštěně.

A to byl důvod, proč jsem nyní měla kolem pasu obmotané ruce ještě spokojeně dřímajícího a funícího blonďáka.

Přemýšlela jsem o včerejšku.

Po mém hysterickém záchvatu venku před školou jsme se totiž vrátili dovnitř a i když jsem to nečekala, zbytek plesu jsme si náramně užili.

Tedy, až na to, že zde byl Cameron, který mě neustále žádal o další a další tanec, což neštvalo jenom mě, ale hlavně Marcuse.

Ten měl co dělat, aby se tam zase nepopral. Naštěstí zvládl zůstat v klidu a nikomu se tak nic nestalo.

„Hmm..." zamručel mi najednou do ucha a vyrušil mě tak z přemýšlení.

Mírně jsem natočila hlavu, abych se podívala, jestli už je vzhůru nebo pořád spí.

„Dobré ráno, slečno." usmíval se na mě rozespalý Marcus.

„Dobré ráno, pane." zasmála jsem se.

„V kolik jsi se probudila?" zadíval se na velké hodiny, které visely na stěně.

„Před chviličkou, tak o půl desáté." zamumlala jsem.

„Vážně? Ty a o půl desáté? Já myslel, že ty vždycky vstáváš tak v šest." začal se mi smát.

„Normálně vstávám dřív, to ty mě učíš spát tak dlouho." zamručela jsem na oko uraženě.

„Ale, ale," zamumlal. „snad slečně Smithové nevadí se mnou ležet v posteli." přitáhl si mě k sobě blíž s pobaveným smíchem.

„To jsem neřekla." zasmála jsem se.

„To je dobře." přetočil si mě čelem k sobě a upřeně se na mě zadíval.

Jeho oči pečlivě zkoumaly můj obličej. Na tváři mu při tom pohrával lehký úsměv. Byl roztomilý.

„Jakto, že ti to tak sluší i po ránu?" zeptal se po chvíli.

„Ale prosímtě." začervenala jsem se.

„Mluvím vážně, Annie. Jsi krásná." pohladil mě po tváři.

S úsměvem jsem se zadívala do jeho čokoládových očí, když jsem v nich najednou něco spatřila. Chtíč.

Svou rukou, kterou měl stále kolem mého pasu, si mě přitáhl ještě blíž k sobě a mírně se ke mně naklonil.

Na tohle jsem se těšila.

Přivřela jsem oči a už jsem pouze netrpělivě čekala na jeho polibek.

Když nás od sebe však dělilo jenom několik minimetrů, rozrazily se dveře a do mého pokoje vběhl křičící Martinus.

„Vstávejte, spáči!" volal přes celý pokoj.

Já i Marcus jsme se od sebe leknutím odtáhli a své pohledy jsme přemístili na chlapce stojícího kousek od postele.

„Jejda, neruším?" uculil se, když si všiml, jak blízko sebe ležíme.

„Ne, n-" chtěla jsem být zdvořilá. Marcus mi však skočil do řeči.

„Jo, rušíš, Martinusi!" probodl ho pohledem.

„No, ať už jsem vás vyrušil z čehokoliv, dodělat to nemůžete, protože jsme vám s Adel připravili snídani a vy ji teď půjdete hezky spapat." usmál se.

Marcus sebou naštvaně plácl zpět do peřin.

„Myslel jsem, že bude Adel po včerejšku špatně a ona si dokonce vaří." prohodil otráveně.

„Překvapivě je úplně v pohodě, asi je zvyklá." pokrčil rameny Martinus.

Marcus pouze protočil očima. Chápala jsem, proč byl naštvaný.

Zřejmě ho unavovalo se pořád o něco snažit, když se to vždycky nějak pokazilo.

„Tak, šup, ať už jste na snídani!" zavelel Martinus a následně vyběhl z pokoje ven.

Samozřejmě nechal otevřené dveře, aby na nás případně mohl zakřičet, že máme jít dolů.

„Nemám hlad." zamručel Marcus naštvaně.

Přesunula jsem svůj zrak ode dveří na něj.

Ležel s rukama do kříže a naštvaně koukal do stropu. U toho byl však obklopený a zabalený v mých peřinách a polštářích, což mu dost ubíralo na vážnosti.

Vypadal spíš jako nějaký medvídek, než naštvaný teenager.

„Ale noták, třeba udělala míchaná vajíčka." zasmála jsem se.

„Nechci vajíčka." zabručel. Opravdu se podobal medvídkovi.

„Ale prosimtě," zakroutila jsem hlavou. „pojďme se radši nasnídat." zatáhla jsem ho za ruku lehce.

Svůj zrak tak přesunul na mě. Pořád se však tvářil otráveně.

„Usměj se, Gunnarsene!" zvedla jsem mu koutky do hloupého úsměvu.

Sama jsem se u toho pobaveně smála.

„Proč spolu nikdy nemůžeme být ani na chvíli sami?" chytil mě za zápěstí a znemožnil mi tak vytváření jeho úsměvu.

Pouze jsem pokrčila rameny. Nevěděla jsem, co mu na to říct.

„Víš co? Dneska večer půjdeme na večeři, do nějaké krásné restaurace, abychom byli chvíli někde daleko od nich." usmál se nad svým nápadem.

Hned na to se začal zvedat z postele v úmyslu jít na snídani.

„Na večeři? Zveš mě na rande?" podívala jsem se na něj s lehkým úsměvem.

Již stojící Marcus s rozcuchanými vlasy a pomačkaným oblečením se na mě pouze otočil, uculil se a bez odpovědi vyšel z pokoje ven.

Namířil si to však do koupelny, né dolů.

Ja jsem zůstala sedět na posteli. Nejistá, ale zároveň tak šťastná.

Věděla jsem totiž, že už nejsem jediná, která náš vztah nevidí čistě jako kamarádský.