Bad Boys [Marcus & Martinus]

Já ji mám rád?

„A co ti v tom jako brání?! Já už toho mám vážně dost!" vyjela jsem na něj.

Marcus
Martinuse už jsem hledal nějakou dobu, ale pořád marně.

„A co ti v tom jako brání?! Já už toho mám vážně dost!" zaslechl jsem z parku. Ten hlas znám. To je Annie... Rozběhl jsem se směrem k ní a najednou jsem si všiml, že není sama. Před ní na lavičce seděl Martinus.

„Co se tu sakra děje?!" vykřikl jsem. V tu chvíli se oba dva otočili a své pohledy upřely na mě.

„Já už na tohle nemám sílu!" vykřikla Annie a rozběhla se směrem k blízkému lesu.

„Marcusi, už je docela pozdě. Nemůžeme ji tam nechat samotnou." řekl Martinus a chtěl se vydat za ní. Já ho ale zastavil.

„Zbláznil ses?! Ty už jsi zapomněl co nám udělala?! A navíc, může se ti něco stát!" chytil jsem ho za rameno.

„Marcusi, ale já musím!" podíval se mi hluboko do očí.

„Ale-"

„Hele, je mi jedno, jestli jdeš se mnou nebo ne. Já jdu!" vykřikl a rozběhl se za ní.

„Tinusi!" vykřikl jsem. Ach, ti mladší sourozenci. Mamka by mě zabila, kdybych ho nepřivedl. A vůbec, kdyby se mu něco stalo. Musím jít za ním. Protočil jsem očima a rozběhl jsem se za nimi.

„Martinusi! Martinusi, sakra, stůj!" křičel jsem za běhu. Po chvíli jsem se dostal do lesa. Do temného strašidelného lesa. Byla mi zima, protože jsem na sobě měl jenom tenkou mikinu.

„Annie? Annie, kde jsi?!" slyšel jsem Tinusův zoufalý křik. „Marcusi, musíme ji najít! Ztratil jsem ji." otočil se na mě.

„Tak fajn." povzdechl jsem si. Hledali jsme ji snad po celém lese, ale nikde nebyla. Najednou jsem zaslechl tiché vzlyky. Naznačil jsem Tinusovi, aby byl ticho. Pomalu a nejistě jsem šel směrem k nim. Martinus mě následoval. Byla tam. Seděla opěrná o strom a koukala se do dálky.

„Hej, Macu, půjdu najít cestu ven a pak se pro vás vrátím." šeptl Martinus. Pouze jsem na něj kývl a on se vydal pryč. Nejistě jsem si sedl vedle Annie. Nevěnovala mi jediný pohled. Stále se koukala před sebe. Když jsem se na ni podíval pozorněji, všiml jsem si, že ji po tvářích stékají slzy.

„Annie, ty brečíš?" zachvěl se mi hlas. Pouze se na mě podívala a já viděl, jak moc je zničená. Bylo mi jí líto. „Annie, já-"

„Nic neříkej." šeptla. Byl jsem ticho. Zadíval jsem se do dálky stejně jako ona. Najednou jsem se cítil docela dobře. Nevím proč, ale bylo uklidňující sedět v lese vedle holky, kterou mám rád... Né, počkat. Já ji mám rád?

„Proč?" řekla najednou. Její hlas byl smutný. Nevěděl jsem, co na to říct. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo ji obejmout. Čekal jsem, že mě odstrčí. Ona se ke mně přitiskla a brečela mi do ramene. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Nemám ponětí, jak dlouho jsme se mohli objímat, ale když se odtáhla byla mnohem větší tma a zima než před tím.

„Kde je Martinus?" vzlykla.

„Šel najít cestu ven. Doufám, že je v pohodě." řekl jsem. Annie se mi opřela o rameno a já ucítil chlad jejích tváří.

„Proboha, jsi úplně promrzlá!" vyděsil jsem se a začal jsem si sundávat mikinu.

„Co to děláš?" podívala se na mě nechápavě.

„Snažím se, aby jsi mi tady neumrzla." přehodil jsem jí tu mikinu přes ramena.

„Ale to umrzneš zase ty." protestovala.

„Mě nebude taková škoda." usmál jsem se. Usmála se na zpět a dřív než mohla znovu protestovat, změnil jsem téma. „Kde je ten Tinus, sakra?" rozhlížel jsem se kolem sebe.

„Nechceš mu zavolat?" navrhla.

„Dobrej nápad." zasmál jsem se a vytáhl z kapsy telefon, kde jsem vytočil Tinusovo číslo.

„Kruci, není tu signál." zamračil jsem se.

„Ach jo..." povzdechla si Annie. Sedla si ke mně blíž.

„Pořád je ti zima?" zasmál jsem se.

„No, mně už ne, ale vypadá to, že tobě ano. Snažím se tě zahřát." uculila se a přitiskla se ke mně ještě blíž. Využil jsem toho, že měla svoji hlavu na mém rameni a opřel jsem si svoji hlavu o její.

„Neměli bychom hledat cestu ven?" zeptal jsem se.

„Jsem úplně zmrzlá, ani bych se nezvedla." šeptla.

„No, samotnou tě tady nenechám a celou cestu tě nést nebudu." zasmál jsem se. „Cestu najedeme ráno, souhlasíš?"

„Dobře." zašeptala.

„Annie?" zeptal jsem se po pár minutách ticha. Neodpověděla. „Annie?" zašeptal jsem znovu. Ona usnula. Opatrně jsem ji položil na zem a lehl jsem si zády k ní. Překvapilo mě, když natáhla ruku a otočila si mě směrem k sobě. Bylo to zvláštní, protože měla celou dobu zavřené oči. Přitulila se ke mně a lehce se usmála. Je tak roztomilá, když spí.

„Dobrou, Marcusi." šeptla.

„Dobrou noc, Annie." usmál jsem se.