Bad Boys [Marcus & Martinus]

Šťastná

„Vstávejte, spáči!" vzbudil nás náhle hlasitý výkřik.

Všichni tři jsme rychle otevřeli oči a své pohledy jsme přesunuly na blonďatého chlapce stojícího ve dveřích pokoje.

„Jdi pryč!" zamračil se Marcus.

Chvilku potom zabořil svou hlavu zpět do mého výstřihu.

„Proč nás budíš, Tinusi? Zrovna se mi zdál boží sen!" rozhodila ručkama ospalá dívka.

„Večeře je hotová, máte jít dolů." objasnil nám Martinus.

Emma bez váhání vyběhla z postýlky, proběhla kolem Martinuse a bezmyšlenkovitě se rozběhla dolů, do kuchyně.

„Nemám hlad." zamumlal Marcus stále ležící na mně.

„Noták, Marcusi." šťouchla jsem do jeho hlavy se smíchem.

On ji pomalu zvedl a své čokoládové oči zabodnul přímo do těch mých.

„Nikam tě nepustím." pousmál se.

„Budeš muset, večeře je na stole." vyrušil nás Martinus.

„Řekl jsem, že nemám hlad." obrátil se na něj nepříjemně.

„No a co, vstávej! Mamka je už teď nějaká protivná, přece ji nechceš ještě víc naštvat." založil si ruce v bok.

Hned, co zmínil to, že je jejich máma protivná, sevřel se mi žaludek. Opravdu jsem neměla zapotřebí ji potkat, zrovna když nebyla v náladě.

„Martinus má pravdu, měl by ses jít najíst." kývla jsem hlavou.

Marcus si hlasitě povzdechl a poté ze mě konečně vstal.

„Najíš se s námi, ne?" podíval se na mě.

„Jídla máme dost." dodal Martinus.

„J-já, ne, asi n-ne." vykoktala jsem trochu zaraženě.

„Proč ne?" posmutněl si Marcus.

„No, Adel říkala, že bude vařit, tak se najím doma." zalhala jsem.

Nechtěla jsem lhát, ale zároveň mi nepřišlo moc vhodné jim narovinu říkat, že zde nechci být kvůli jejich matce.

„Jsi si jistá?" koukal na mě trochu zklamaný Marcus.

Já jsem pouze kývla.

„Fajn, tak jdeme, hrdličky." zavelel Martinus a s těmi slovy odešel dolů.

Já jsem si vzala svůj batoh a společně s Marcusem jsme se vydali stejnou cestou, jako Martinus před chvílí.

My jsme však pod schody zamířili do předsíně, ne do kuchyně.

„Tak se měj hezky." usmála jsem se, když už jsem byla připravena k odchodu.

„Annie, ty už jdeš?" vyběhla náhle z kuchyně malá, tmavovlasá slečna.

Já jsem pouze s úsměvem pokývala hlavou na náznak souhlasu.

Emma neváhala a rozběhla se za námi.

„Zase k nám někdy přijď!" objala mě pevně.

„Příjdu, neboj se." objala jsem ji nazpět.

Ještě chvíli jsme se objímali, když ji ode mě pak Marcus odtáhl a objal mě sám.

Emma ho naštvaně praštila do zad, když však nezareagoval, rozhodla se jít se najíst.

Zůstali jsme zde tedy sami.

„Máš zítra čas?" zeptal se z ničeho nic.

„Dopoledne jdu s Adel do města, ale potom čas mít budu." pousmála jsem se.

„Co kdybychom si někde v tom městě dali oběd? Až po tom nakupování, samozřejmě." navrhl mi.

„To zní dobře."

„Tak se sejdeme kolem jedné v takové té hezké restauraci na náměstí? Té zelené, naproti té velké soše."

„Dobře, blázínku." zasmála jsem se nad jeho popisem.

„Dobře." usmál se.

„Tak se zatím měj, zítra se uvidíme." políbila jsem ho na tvář.

Už jsem vycházela ze dveří, když mě najednou chytil za zápěstí a otočil si mě zpět k sobě.

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, políbil mě na rty.

Chvíli na to se však odtáhl a s úsměvem pustil mé zápěstí.

„Měj se hezky, princezno." zašeptal.

Pak už jsme se rozloučili a každý se vydal svou cestou.

Marcus na večeři, já domů.

Cítila jsem se dobře. Jakoby do sebe najednou všechno zapadalo, jakoby všechno dávalo smysl.

Měla jsem dobrý pocit ze všech rozhodnutí, co jsem v poslední době učinila.

Měla jsem dobrý pocit sama ze sebe.

Cítila jsem se svěží a šťastná. Život se zdál být tak jednoduchý a zábavný.

Neměla jsem strach, neměla jsem obavy z každé druhé věci, co se kolem mě stala.

Nevěděla jsem, zda-li mě takhle změnil právě Marcus, nebo věk, či něco úplně jiného. Každopádně se mi to líbilo, byla jsem na sebe pyšná.

A po velmi dlouhé době jsem se sebou byla i docela spokojená.

S úsměvem jsem procházela již potemnělé ulice a bez sebemenších obav jsem se dostala až domů.

Zde jsem místo večeře našla Adel spící u televize.

S pobaveným úsměvem jsem přes ní přehodila tenkou deku, ztlumila jsem hlasitý program a šla si udělat něco k jídlu.

Jediné, na co jsem se zmohla byl obyčejný sendvič se sýrem, nějakou zeleninou a trochou masa.

Nebyl zase tak dobrý, ale ani to mi nezkazilo mou dobrou náladu.

Myslela jsem si, že mi ji nezkazí už nic.

To jsem ještě nevěděla, že zítřejší rande s Marcusem pro mě nemělo dopadnout dobře.

Vlastně, nemělo dopadnout vůbec.