Bad Boys [Marcus & Martinus]

Co se děje?

Hned jak jsem vešla domů jsem běžela do pokoje a skočila do postele. Nevím co mě tam zmohlo, ale byla jsem hrozně unavená. Zachumlala jsem se do své peřiny a spokojeně jsem usnula. Ano, spala jsem od 4 odpoledne do 7 do rána.

„Dobrý den slečno Smithová." pozdravil mě vrátný, když jsem přišla do školy. Pouze jsem se usmála a pokračovala v cestě ke skříňkám. Všimla jsem si, že se na mě všichni koukají a něco si šeptají. Všichni se tvářili naštvaně a znechuceně. Asi jim zrušili lyžák, nebo tak něco. Došla jsem do své třídy. Když jsem vešla dovnitř všichni zmlkli a své pohledy upřeli na mě. Pomalu jsem došla ke svému místu a tiše jsem se posadila. Nechápala jsem co se děje. Otočila jsem se za sebe.

„Hej Marcusi, nevíš co se děje?" zeptala jsem se Marcuse. Ten se na mě ani nepodíval, vstal ze židle a beze slova odešel. Nechápavě jsem se dívala jak vychází pryč ze třídy. Chtěla jsem jít za ním a zeptat se ho co jsem udělala špatně, ale to už začala hodina. Celou dobu co profesor Johansen mluvil o nějakých fyzikálních veličinách jsem přemýšlela o tom co se děje. Všichni se na mě dívali jako kdybych někoho zabila.

„Marcusi?" zeptala jsem se ho, když hodina skončila. Podíval se na mě.

„Co se-" nenechal mě to doříct.

„Nech mě na pokoji." vyjel na mě. Radši jsem už nic neřekla. Celý den semnou ani nepromluvil. Byla jsem smutná, protože jsem vůbec nevěděla co jsem mu udělala. Teď máme výtvarku. Ve výtvarce nás nikdo nehlídá. Profesorka je v kabinetě nebo si někde dává kafe. Tvrdí, že při výtvarné výchově se nemůže nic stát.

„Hej, Martinusi!" zajásala jsem radostí, když se mi konečně podařilo dostat se k němu dost blízko.

„Co chceš, Annie? Co po mě ještě chceš!?" začal na mě křičet. Lekla jsem se. Tohle jsem opravdu nečekala.

„Co?" podívala jsem se na něj nechápavě. „Co jsem ti udělala?"

„Co, ptáš se co!? Jako kdyby jsi nevěděla!" křičel.

„Nemám tušení o čem to mluvíš." opravdu jsem to nevěděla. Nevím co se mu stalo, ale já za to určitě nemůžu.

„Děláš si srandu? Ještě dělej, že za nic nemůžeš." zamračil se.

„Ale já za nic nemůžu. Můžeš mi říct, co jsem ti udělala?" zeptala jsem se.

„Bože, nech toho. Děláš si to jenom horší." zapojil se do naší konverzace i Marcus.

„Kluci, co vám dneska je?" zeptala jsem se smutně.

„Nám? Co je to s tebou sakra!" vykřikl Marcus.

„Já jsem v pořádku. To vy dva tady na mě řvete jako smyslu zbavení." vykřikla jsem.

„Bože, Smithová, už se neztrapňuj." zakřičel jeden z mých spolužáků. „Jo, nech je být." vykřikl další.

„Může mi někdo říct co se tady vlastně děje!?"

„Jde o to, že ty jsi sobecká a povrchní kráva." řekl Martinus.

„Jo, co na tom nechápeš?" dodal Marcus. Na tohle nemám sílu.
Vyběhla jsem ze třídy a běžela jsem rovnou na záchody. Tam jsem se zamčela a se slzami v očích se sesunula k zemi. Já jsem myslela, že jsme kamarádi. Že mě mají rádi. Nechápu, co se stalo. Co jsem jim udělala? Brečela jsem si na kolena a smutně koukala před sebe na světlou stěnu. Když už jsem se začala sbírat ze země, zaslechla jsem něčí hlasy.

„Bože, ta Smithová je fakt úplně vypatlaná." zamrčula jakási dívka.

„Přesně. Co si o sobě sakra myslí? Ještě dělá, že neví o co se jedná." odpověděla jí druhá.

„Chudáci kluci..." zamumlala jedna z nich.

„Jo. Být ní, jdu se zahrabat." zasmáli se. Najednou jsem jejich hlasy poznala. Byla to Melody a Jessica. Kdo taky jiný, že? Když se jejich hlasy vzdálily vyběhla jsem ze záchoda a pomalým krokem šla ke své třídě. Otřela jsem si poslední slzy co jsem měla na tvářích a vstoupila dovnitř. Nejprve se na mě všichni koukali, ale po chvíli toho nechali. Všichni až na Marcuse a Martinuse. Ti s úsměvem pozorovali můj smutek. Nevím, jestli to na mě šlo tolik vidět, ale oni dva si určitě všimli toho, že jsem brečela. To ale nebylo všechno. Nejhorší byl oběd. Vstoupila jsem do jídelny a všimla jsem si kde sedí moji bývalí blonďatí kamarádi. Seděli u jednoho stolu s Jassicou a Stacy. Melody tam nebyla. Smutně jsem si sedla k jinému stolu mezi holky z naší třídy. Dostalo mě, když se všechny zvedly a odešly. Byla jsem na pokraji zhroucení. Rychle jsem jídlo odnesla a odešla z jídelny.

„Marcusi!" zaječela jsem bezhlavě, když jsem na školní chodbě spatřila vysokého blonďáka. Otočil se.

„Jestli je to nějakej prank, tak se vám dost povedl." zamračila jsem se.

„Žádnej prank, Annie." zasmál se. „A jestli trpíš, tak promiň, ale ty si nic jinýho nezasloužíš." odsekl a odešel.