Bad Boys [Marcus & Martinus]

Koukej!

„Kolotoče jsou pro malé děti." zasmála jsem se.

„No vidíš, přímo pro tebe." zazubil se Marcus. Jenom jsem nad tím protočila očima.

Nasedli jsme na řetízkový kolotoč a užívali jsme si jízdu.

„Chci jít znova." pronesl Marcus hned, co jsme slezli.

„Tak jdi." zasmála jsem se. Marcus se jenom zašklebil.

Když už jsme měli prošlou téměř celou pouť, začalo se stmívat.

„Co teď?" koukla jsem se na Marcuse, který v jedné ruce držel mého medvěda a ve druhé sáček od popcornu.

On se podíval kolem sebe, když zahlédl atrakci, které jsem se chtěla vyhnout.

„Mám nápad!" vykřikl nadšeně a otočil se zpět na mě. Pouze jsem naznačila rukou, aby mluvil dál. „Půjdeme si koupit cukrovou vatu, protože na ni mám hroznou chuť." řekl a mně se ulevilo.

„Souhlasím." kývla jsem hlavou.

„A potom půjdeme tam!" zajásal a ukázal na místo, kterého jsem se tak bála.

„Ne, tam nejdu." zakroutila jsme hlavou při pohledu na obrovské ruské kolo, které zářilo mnoha barvami.

„Ale no ták!" šťouchl do mě.

„Tam mě nikdy nedostaneš." zašeptala jsem.

„A proč, vždyť-" zarazil se a svůj pohled zabodnul přímo do mě. „Annie, ty se bojíš?" podíval se na mě překvapeně.

„Možná..." pokrčila jsem rameny.

„No to snad ne!" začal se smát. „Ty se nebojíš na horskou dráhu, ze které má strach snad každý, ale bojíš se jízdy na tom kole? Ty jsi mi teda případ." dobíral si mě.

„Nedělej si ze mě srandu." zasmála jsem se, ale při pohledu na obrovskou atrakci mě smích přešel.

Z ničeho nic mě Marcus chytil za ruku a táhl mě někam pryč.

„Já na to kolo nejdu, rozumíš mi?!" vykřikla jsem vystrašeně.

„Uklidni se, jdu si pro tu vatu." zasmál se a pustil moji ruku.

Koupili jsme si vatu a já jsem byla donucena jít na tu obří věc.

„Annie, nemusíš se bát. Jede to pomalu, takže se ti nemůže nic stát." uklidňoval mě Mac ve frontě na atrakci. Jenom pohled na ty lidi nahoře mi naháněl hrůzu.

Já, Marcus a můj plyšový medvídek jsme nasedli do jakési kabinky, která nás pomalu vezla nahoru.

Zatímco on spokojeně žvýkal cukrovou vatu, já jsem hystericky svírala medvěda v náruči.

Po nějaké době jsme se ocitli na nejvyšším bodě kola.

„Koukej!" vykřikl s úžasem Marcus. Jenže já jsem se nekoukala. Obličej jsem měla překrytý plyšákem, jelikož jsem neměla odvahu se podívat dolů.

„Annie, sakra, tohle musíš vidět." řekl a vytrhl mi medvěda z ruky.

Pomalu jsem otevřela oči.

Pode mnou se rozléhalo celé naše městečko. Najednou se zdálo všechno tak malé. Tak bezvýznamné. Mé oči se nedokázaly odtrhnout od výhledu na rozsvícené budovy a ulice.

„Páni..." žasla jsem. Ucítila jsem něčí dotek na svých zádech. Marcus mě objal kolem ramen, čímž si mě k sobě přitáhl blíž.

Zvedla jsem k němu oči. Jenom se usmíval a koukal se pod sebe. Jakoby vůbec nevnímal, že se na něj dívám. Ale, abych se přiznala, nevadilo mi to.

Svoji hlavu jsem položila na jeho rameno a tiše koukala na tu krásu pode mnou.

Po nějaké době jsem však přestala vnímat ten výhled, protože jsem začala vnímat něco úplně jiného. Marcuse. Jeho vůni, jeho paži kolem mých ramen, jeho spokojené nádechy a výdechy.

Najednou mi bylo tak dobře. Nikdy jsem si vlastně neuvědomila, jak moc je mi s ním hezky. Jenže za pár dní to bude zase jinak...

„Annie, jízda skončila. Už musíme vystoupit." vyrušil mě z přemýšlení. Vystoupili jsme z kola a vydali jsme se z poutě pryč.

„Dneska jsem si to užila." usmála jsem se na Marcuse při cestě k němu domů.

„Já taky." úsměv mi oplatil.

Za nedlouho už jsme byli před domem Gunnarsenů, kde jsem si potřebovala vzít věci.

„Ale, ale, ale..." zasmál se povrchně člověk vcházející do místnosti, ve které jsem měla tašku. Já i Marcus jsme sebou trhli a podívali jsme se na dotyčnou osobu.

„Co ten tady dělá?" propálila jsem pohledem Martinuse, který si nás pobaveně přejížděl pohledem.

„Spíš mi řekni, co tu děláš ty." uchechtl se.

„Šla si jenom pro věci." zavrčel Marcus a podal mi do ruky moji tašku. Věděla jsem, že jestli rychle něco neudělám, začnou zase vyvádět.

„Vyprovodíš mě?" zatáhla jsem Marcuse za ruku dřív, než se stihli poprat. Ještě po sobě něco zavrčeli, ale pak už jsem je dostala dost daleko od sebe.

Stála jsem u vchodových dveří a obouvala jsem si boty.

„Tak zase zítra, Smithová." zasmál se Marcus, když jsem vycházela z domu. Chtěla jsem odejít, ale nemohla jsem bez toho, aniž bych mu jakkoliv poděkovala.

Přišla jsem k němu blíž a chtěla jsem mu dát pusu na tvář. On však ucukl a z nevinné pusy na tvář se stal polibek na rty.

Trošku vystrašeně jsem se odtáhla, ale Marcusův veselý výraz mi vyhnal strach z hlavy.

„Děkuju, za všechno." zasmála jsem se. „Zase zítra, Gunnarsene." zamávala jsem mu a se svým novým plyšovým kamarádem jsem odešla domů.