Bad Boys [Marcus & Martinus]

Potřebuju tě!

Annie
Rychle jsem si nazula boty, oblékla kabát a běžela jsem do parku. Nestíhala jsem, už zase...

Naštěstí jsem se nemusela zdržovat žádným vyslýcháním či vymýšlením složité výmluvy, proč jdu ven, protože Adel byla ve škole.

Proběhla jsem pár ulic, když jsem konečně zahlédla park, ve kterém na mě měl čekat Marcus.

Měla jsem strach. Přes telefon zněl smutně, trochu vystresovaně. Napadaly mě ty nejhorší myšlenky ohledně toho, co mi chce říct.

„Marcusi!" zamávala jsem na něj už z dálky. On se zvedl z namrzlé lavičky a pomalým krokem se rozešel ke mně.

„Ahoj, Annie." usmál se krátce. „Promiň, že jsem tě vytáhl ven, ale je to důležité." povzdechl si.

„Neomlouvej se." usmála jsem se a čekala, než mi řekne, o co jde.

„Takže, Annie," začal nejistě. „dneska u oběda s rodinou se mi stala taková nepříjemná věc."

„Povídej!" pobídla jsem ho mile.

„Víš, Emma se prokecla o tom, že jsi ji se mnou včera hlídala. Rodiče chtěli samozřejmě vědět, kdo jsi a proč jsi tam se mnou včera byla. Než jsem stihl zareagovat, mí sourozenci jim řekli, že jsi moje přítelkyně." vychrlil ze sebe rychle.

„A ty jsi jim na to řekl co?" nadzvedla jsem tázavě obočí.

„No, vlastně vůbec nic. Stalo se to všechno hrozně rychle, víš?" polkl nervózně.

„Takže, tvoji rodiče si myslí, že spolu chodíme?" podívala jsem se na něj.

„Ano, ale to není všechno." sklopil hlavu. „Chtějí tě poznat a trvají na tom, abys přišla k nám na večeři." šeptl.

„Cože?" vykulila jsem oči překvapeně.

„Vymlouval jsem jim to! Snažil jsem se jim to rozmluvit, ale nešlo to!" řekl na svou obranu.

„Mám se seznámit s tvýmu rodiči v podobě tvé přítelkyně?" snažila jsem se si v hlavě urovnat tu myšlenku.

„Tak nějak..." pokrčil rameny.

„Zbláznil ses?!" vykřikla jsem.

Naštval mě. Nechtěla jsem se zaplétat do dalších lží či divadýlek a zadělávat si tak na další problémy.

„Zvoral jsem to, já vím! Ale je to jenom jedna večeře!" snažil se.

„Jo, tohle jsi celkem zvoral! Fakt si myslíš, že je to tak jednoduché? Jen tak si narkáčím k vám domů, hodím řeč s tvými rodiči, oni řeknou, že jsem krásná a okouzlující, ty se uklidníš s vědomím, že je všechno v suchu a všechno bude v pohodě?!" vyjela jsem na něj přehnaně.

„Ne! Já jen, že na večeři se nic moc pokazit nedá." rozhodil rukama.

„Nejde mi o tu večeři! Jde o to, že já nejsem ten typ holky, co si rodiče přejí pro svého syna! A navíc, nehodlám nic předstírat!" zamračila jsem se.

„Cože? Vždyť jsi roztomilá, vtipná a umíš péct sušenky! Co víc si přát?" podíval se na mě nechápavě.

„Jenže nejsem chytrá, ani zajímavá. Jsem z neuspořádané a neúplné rodiny. Vždyť já ani nemám rodiče, se kterými by si mohli promluvit nebo se seznámit!" vychrlila jsem rychle.

Marcus se na mě podíval a jemně se usmál. Přešel ke mně blíž a pohladil mě po tváři.

„Jsi chytrá, zajímavá a okouzlující bez ohledu na to, z jaké rodiny jsi." řekl vážně. „Jedna večeře a oni uvidí, jak úžasná jsi." dodal.

„Ne, Marcusi, to vážně není dobrý nápad." zakroutila jsem hlavou a kus od něj odstoupila.

„Annie, prosím!" zaškemral. „Potřebuju tě!" řekl zoufale.

Podívala jsem se do jeho tmavých očí plných zoufalství. Věděla jsem, že ho v tom nemůžu jen tak nechat. Na druhou stranu se mi doslova hnusila představa seznámení s jeho rodiči.

Abyste to nepochopili špatně. Jeho rodiče v podstatě vůbec neznám. Nic proti nim nemám. Jenom jsem si jistá, že nejsem dívka podle jejich představ. Nebudu se jim líbit.

„Slečno Smithová, udělejte to pro mě." vyrušil mě z přemýšlení Marcus. Stál kus ode mě a beznadějně na mě koukal.

„Jedna večeře." povzdechla jsem si po chvíli. „Dávám ti jednu večeři." dodala jsem.

„Annie, vážně?" rozzářil se náhle.

„Ano..." kývla jsem na něj. Marcus ke mně přešel blíž a radostně mě objal.

„Děkuju, jsi nejlepší!" zašeptal vděčně.

„Ale předem ti garantuju, že se jim nezalíbím. Budeš z toho mít jenom problémy." varovala jsem ho.

Kousek ode mě odstoupil a zakoukal se mi do očí.

„Zamilujou si tě, to mi věř." usmál se sladce.

Po několika děkovných projevech a následné domluvě na večěri u Gunnarsenů jsme se konečně rozloučili a každý z nás šel zpět domů.

Marcus, šťastný a klidný, protože jsem svolila k jeho dementnímu plánu, který vznikl částečně i mou vinnou. Vesele si kráčel zasněženými cestičkami s doměním, že se nemůže nic stát.

Na druhém konci městečka jsem šla já.

Já, Annie Smithová, nervózní a naštvaná z toho, k čemu mě to zase ten kluk donutil. Vystresovaně jsem procházela mezi domy s hlavou plnou myšlenek, co všechno se na té večeři stane.