Bad Boys [Marcus & Martinus]

Prázdno

Marcus
S úsměvem na tváři jsem vešel do nemocnice a slušně pozdravil sestru na recepci.

Všichni mě tu již znali, byl jsem tady skoro pořád.

Natěšeně jsem procházel dlouhou chodbou, až jsem se konečně dostal k pokoji číslo 126.

„Nazdar, krásko!" pozdravil jsem ji hned vesele.

Mírně mě rozhodilo, když se mi nedostalo žádné odpovědi.

Rychle jsem tedy došel k lůžku, abych zjistil, zda-li jenom spí.

„Annie?" šťouchl jsem do ní lehce.

Ona po chvíli otevřela oči a bezeslov se na mě zadívala.

Ty oči byly tak prázdné.

Tak moc mě bolelo se do nich dívat, tak moc mě bolelo pozorovat, jak se z nich postupně vytrácí všechna ta láska a radost, kterých měla vždycky Annie na rozdávání.

„Jak se cítíš?" pohladil jsem jí po tváři.

„Už nic necítím." zašeptala po pár minutách ticha.

Její slova mě zarazila.

Nepochopil jsem, co tím chtěla říct. Nerozuměl jsem tomu.

„Cože? Jak to myslíš?" podíval jsem se na ni trochu nervózně.

„Marcusi," chytila lehce mou dlaň. „věděli jsme, že to někdy přijde." zašeptala tak tiše, že i když jsem byl jen několik centimetrů od ní, měl jsem problém ji slyšet.

„Cože?" stiskl jsem její ruku vyděšeně.

Ona se na mě pouze podívala a pousmála se.

„Annie, co se děje? Mám někoho zavolat?" zeptal jsem se.

Byl jsem nervózní a vyděšený, nedokázal jsem pochopit, co mi chce vlastně říct.

„Nikoho nevolej, všechno je v pořádku." šeptala.

Byla tak strašně klidná, jakoby ji vůbec nic netrápilo.

Jakoby zapomněla na všechny své problémy, na všechny bolesti.

Přístroje vedle její postele se začaly rychle měnit.

Všechna čísla začala pozvolně klesat, rytmus pípání se také změnil.

„Co se děje?" zeptal jsem se znovu.

„Splníš mi poslední přání, prosím?" řekla místo odpovědi.

„Proč poslední? O čem to mluvíš?" ptal jsem se vystresovaně.

„Marcusi, slib mi, že budeš šťastný." nahrnuly se jí do očí malinkaté slzy.

„Annie, t-ty..." nedokázal jsem dokončit větu.

Ona pouze s lehkým úsměvem kývla.

„Ne, Annie, tohle ti neslíbím." začal jsem rychle kroutit hlavou. „Musíš zůstat se mnou, jinak šťastný nebudu." stiskl jsem pevně její ruku.

„Budeš." zašeptala. „Já na tebe budu dávat pozor." stekla jí po tváři drobná slza.

„C-cože?" koktal jsem nechápavě.