Bad Boys [Marcus & Martinus]

Tobě chybí?!

„Annie, mě už to ale nebaví! Mě nebaví pořád poslouchat, že nevíš co se děje. Neustále děláš, že za nic nemůžeš, ale ty prostě můžeš! Tak si to přiznej a přestaň lhát." podíval se na mě Marcus. Byl to výraz, který jsem na něm ještě nikdy neviděla. Byl zklamaný.

„Ale, ale já..." do očí se mi nahrnuly slzy. Nevěděla jsem, jak jim vysvětlit, že stále nevím, co jsem jim udělala.

„Prosimtě, už nic neříkej." protočil očima Martinus. Z hluboka jsem se nadechla a odešla.

Došla jsem domů a zapla jsem svůj telefon. Zavolala jsem Sam.

„Prosím, prosím, prosím, zvedni to." opakovala jsem pořád dokola. Když se ozval tón oznamující, že můj hovor zase položila, rozhodla jsem se jí už nevolat. Nemá to cenu.

Marcus
„Marcusi?" zeptal se mě Martinus, když jsme v tichosti kráčeli ze školy domů.

„No?"

„Proč myslíš, že Stacy nebyla ve škole?" podíval se na mě.

„No tak to fakt nevím. Můžeme jí zavolat." usmál jsem se.

„Ty máš její číslo?" vykulil oči.

„No jasně. Dala mi ho včera před školou, když jsi byl ještě vevnitř."

„Aha. No, mě to vlastně nezajímá. Nevolej jí..." řekl rychle.

„Je ti dobře?" zasmál jsem se. „Trošku rychlá změna názoru, nemyslíš?" podíval jsem se na něj podezíravě.

„Jsem v pohodě." řekl nepřesvědčivě a zrychlil krok, jakoby mi chtěl utéct.

„Teď vážně, Tinusi, o co jde?" zastavil jsem ho.

„No, prostě..." začal pomalu.

„No?" zeptal jsem se nedočkavě.

„Víš, mně je úplně jedno, kde Stacy byla. A upřímně jsem rád, že dneska nepřišla do školy. Já ji nemám rád Marcusi." řekl jednoduše.

„Vždyť to vůbec nedává smysl. Proč ses na to teda ptal? A proč se s ní vůbec bavíš?" nechápal jsem.

„Já... Já jsem..." začal koktat. Koktá vždycky, když je nervózní. Něco se děje.

„Martinusi, co je?" koukl jsem se mu do očí.

„Já dělám, že ji mám rád jenom proto, abych naštval Annie! Nesnáším tu zmalovanou krávu. Pořád mluví jenom o sobě! Pořád jenom Stacy, Stacy, Stacy! Je to děsná kráva, Marcusi! Annie je tisíckrát lepší než nějaká Stacy." vykřikl a potom si rychle zacpal pusu. Řekl toho moc. V podstatě to, že mu Annie chybí. Otevřel jsem pusu. Nevěděl jsem, že mu chybí. Myslel jsem, že to já jsem ten komu chybí, ale očividně nejsem sám.

„Tinusi, tobě.. tobě chybí Annie?!" vykřikl jsem.

„Jasně, že mi chybí! Komu by nechyběla?!" křikl na mě a poté odešel směrem domů. Zůstal jsem tam stát jako přikovaný. Nevím, proč mě to tak překvapilo. Čekal jsem všechno, ale tohle ne.

Po nějaké době jsem se dostal domů, kde už byla celá moje rodina.

„Ahoj broučku." pozdravila mě máma.

„Čau mami." usmál jsem se. „Kde je Martinus?" zeptal jsem se.

„Teď jsem se tě chtěla zeptat na totéž. Já myslela, že domů chodíte společně." zatvářila se o něco vážněji.

„Cože? Myslel jsem, že už je doma. On šel totiž dneska trochu dřív." podíval jsem se na ni nechápavě. Máma protočila očima a do ruky vzala telefon, kde vytočila Tinusovo číslo.

„Ahoj Macu!" pozdravila mě rozzářená Emma.

„Ahoj." usmál jsem se.

„Kde je Tinus?" zeptala se.

„Já nevím. Asi ještě venku." Emma se zamračila.

„Marcusi, jsi jeho brácha! Musíš ho hlídat!" řekla. Musel jsem se pousmát. Bylo srandovní vidět o tolik menší holčičku, jak mě poučuje o tom, že si mám hlídat svého bratra.

„Nezvedá to." vyrušila nás máma.

„Mami, já ho půjdu najít, jo?" koukl jsem se na její ustrašený výraz. Pouze kývla a já se vydal ven.

„Kdyby něco, zavolej! A dávej na sebe pozor!" vykřikl na mě mamka těsně před tím, než jsem zabouchl dveře.

Annie
„Hej Ann, jdu k Dylanovi, jo?" zakřičela na mě Adel z kuchyně. Dylan, snad jediný její kamarád, kterého mám ráda.

„Nechceš mě vzít s sebou?" řekla jsem s nadějí v hlase.

„Nechci, ale budu ho od tebe pozdravat." zašeklebila se a šla si obléct bundu.

„Já nechci být sama doma. Co tady budu dělat?" protočila jsem očima.

„Nevím, ale vrátím se až pozdě večer, takže jdi spát a nečekej na mě."

„Neboj se, to jsem ani neměla v plánu." zasmála jsem se. Adel nad tím pouze mávla rukou a odešla. Sedla jsem si na schody a přemýšlela, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že se půjdu projít.

Vyšla jsem z domu a šla směrem k parku. Venku už téměř nikdo nebyl. Pomalým krokem jsem se dobelhala až k parku. Najednou jsem si všimla, že na lavičce sedí nějaký kluk. Byl mi povědomý, ale seděl zády ke mně, takže jsem mu neviděla do obličeje. Měl blonďaté vlasy přehozené dopředu a bílou mikinu. Šla jsem k němu blíž a najednou jsem ho poznala. Martinus Gunnarsen. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Čekala jsem nějakou směšnou poznámku nebo nepříjemný pohled. Neudělal však nic.

Podíval se mi přímo do očí a já v nich poprvé za dlouhou dobu neviděla zlost. Stála jsem naproti němu a koukala se na něj. Bylo úplné ticho. Bylo to zvláštní.

„Martinusi." zašeptala jsem.

„Ano?" díval se na mě upřeně. Nechápala jsem to. Najednou byl úplně jiný než ve škole.

„Proč se na mě tak koukáš?" šeptla jsem. Ráda bych mluvila nahlas, ale bylo to divné, když bylo všude takové ticho.

„Ani nevím." prohodil.

„Proč se semnou teď bavíš? Vždyť jsem jenom falešná kráva." byl ticho. Nevěděl, co na to říct.
„Martinusi, prosím. Proč se semnou už nebavíte tak jako dřív?" posmutněla jsem si.

„Annie, já bych chtěl. Moc..." sklopil hlavu.