Zůstala jsem stát na místě jako přilepená. Co to řekl? Že si nic jiného nezasloužím? Najednou jsem spadla na zem. Rychle jsem se zvedla a rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, kdo může za můj pád. Jediný kdo byl na chodbě, byl Martinus Gunnarsen. Pevně jsem doufala v to, že to byla nehoda. Nechtěl mi přece ublížit?
„Co takhle se třeba omluvit?" zavolala jsem na něj.
„Proč jako?" odsekl ostře.
„Za to, že jsi do mě nechtěně žduchnul."
„Neomluvím se. A víš proč?" nadzvednul obočí. Jenom jsem zakroutila hlavou. „Protože já jsem do tebe vrazit chtěl."
„Martinusi...ale proč? Proč jste na mě tak zlí? Co jsem vám udělala tak hrozného, že jste se ze dne na den takhle změnili?" zeptala jsem se ho s vážným hlasem, ale musela jsem zadržovat slzy. Jenom se zasmál a odešel. Nechápu to. Co se to sakra děje?! Smutně jsem došla domů a hned jak jsem se dostala do svého pokoje jsem zavolala jedinému člověku na světě, kterému můžu na sto procent věřit. Sam. Telefon chvilku vyzváněl, ale po té se ozval tón oznamující, že Samantha můj hovor položila. Blesku rychle jsem vytočila její číslo znovu. Nezvedla to. Marně jsem jí volala ještě několikrát. Proč mi to pořád pokládá? Proč to nebere? V tu chvíli mi to došlo. Ona je na mě pořád naštvaná, protože jsem ji tehdy zazdila kvůli klukům.
„Hej An?! Večeře!" vyrušil mě z přemýšlení hlas Adel. Rychle jsem se vzpamatovala a běžela za ní do kuchyně. Po večeři jsem šla rovnou do postele.
Ráno jsem se opět pokoušela dovolat Sam. Samozřejmě mi to nezvedala. Hned jak jsem vešla do školy, zase se na mě upřely zraky všech spolužáků. Snažila jsem se to nevnímat a odešla jsem ke skříňkám. Zastavila jsem se před tou svou a s otevřenou pusou na ni zírala. Bylo na ní napsáno červenou barvou 'Děvka'.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Kdo to sakra udělal?! Marcus? Martinus? Tak zlí přece nejsou, nebo ano?
Doběhla jsem do třídy, kde jsem si okamžitě sedla a dělala jsem, že vůbec nevnímám posměšky mých spolužáků.
„Smithová je kráva!" vykřikl jeden z mých spolužáků se smíchem. Nereagovala jsem. Spadl mi kámen ze srdce, když do třídy vstoupila profesorka.
Celý den jsem musela snášet dementní narážky a poznámky mých spolužáků. Taky ty jejich nepříjemné pohledy a neustálé naschvály.
„Hej, Annie!" zakřičel na mě Martinus, když jsem šla z jídelny.
„Ano?" otočila jsem se s nadějí, že mi řekne něco hezkého.
„Něco sis zapomněla." zamumlal a podal mi papír. Rozevřela jsem ho a uprostřed něj byl velký nápis falešná kráva.
„Tohle fakt není moje." zamračila jsem se.
„Jsi si jistá? Vždyť jsi tu podepsaná." ukázal na nápis a se smíchem odešel. Ještě chvilku jsem se koukala, jak odchází, ale pak jsem se rozhodla na něj nemyslet a odešla jsem domů.
Martinus
„Hej Tinusi!" zaslechl jsem křik, když jsem vyšel ze školy.„Tinusi! Tady!" křičel dál. Otočil jsem se a spatřil svého bratra. Došel jsem k němu a všiml jsem si, že není sám. Přímo na něm byla nalepená ta holka, co byla vždycky hnusná na Annie. Její jméno si stále nepamatuju. Vedle nich stály ještě nějaké dvě holky.
„Ahoj Tinusi!" pozdravila mě rozzářeně ta... Ne, opravdu nevím, jak se jmenuje.
„Neříkej mi Tinusi, díky." zašklebil jsem se.
„Proč jako?" zamračila se.
„Tak mi říkají jenom přátele nebo rodina. Já ani nevím jak se jmenuješ." zasmál jsem se.
„Jsem Stacy, Stacy Collinsová." podala mi pohotově ruku, kterou jsem nepřijal. Nevím proč, ale s touhle holkou nechci mít nic společnýho.
„Já jsem Jessica." pozdravila rychle jedna z těch dívek stojících za Marcusem.
„A ty?" zeptal jsem se zvědavě poslední dívky, která stála vzadu a snažila se být neviditelná.
„Já jsem Melody." zamumlala.
„Tinusi, dneska jdeme domů pěšky. Tady ty tři to mají po cestě, tak jdou s náma." uculil se můj bratříček. Chvilku jsme tak šli, když najednou začala Stacy mluvit.
„Znáte tu Annie?" zamumlala.
„Jo." zesmutněl Mac. No tak počkat. Zesmutněl? Ona mu chybí? Po tom, co nám udělala? Než jsem ovšem stačil zareagovat, Stacy začala něco povídat.
„Bože, to je taková kráva. Nesnáším ji. Nechápu, jak se s ní může někdo bavit." rozčilovala se.
„Přesně, přesně." souhlasila Jessica.
„Dřív se mi zdála dobrá, ale po tom jsem zjistil, že je stejná jako všechny ostatní. Je to potvora." řekl jsem.
„Byla fajn, dokud jsem ji nepoznal úplně." řekl Mac.
„A co tím chcete říct? Co vám udělala, že ji teď tak nesnášíte?" zeptala se Melody.
„Sakra Mel, vždyť to ví celá škola." štěkla na ni Stacy.
„Já to nevím. Prosím Martinusi, prosím Marcusi, řeknete mi to?" zeptala se.
„Fajn." kývl na mě Marcus.
„Víš ona..."