Bad Boys [Marcus & Martinus]

Perfektní lhář

Celé vyučování jsem byl naprosto mimo. Jediné, na co jsem dokázal myslet byla Annie, zrzek a ten páteční ples.

Ještě víc mě znervózňovalo, že se Annie každou přestávku vytratila ze třídy pryč a vrátila se až těsně před začátkem hodiny.

Věděl jsem, že je to kvůli tomu zrzkovi, kterého tak obdivovala ráno u skříněk. Snažil jsem se však zůstat v klidu a soustředěný.

Byl jsem tak šťastný, když zazvonilo na konec poslední hodiny.

Věděl jsem totiž, že následuje už jenom oběd a potom se konečně vrátím domů.

Když jsem doběhl do jídelny a následně si od né příliš příjemné kuchařky vzal svůj oběd, zjistil jsem, že vlastně nevím, kam si sednout.

Rozhlédl jsem se po velké místnosti plné smějících se dětí a učitelů, když jsem spatřil Annie.

Seděla u menšího stolku v prostřed celé jídelny. Nejlepší na tom však bylo to, že zde seděla sama.

Žádný zrzek, žádná Samantha, žádné překážky.

Rychle jsem se rozešel směrem k ní a následně se posadil na židli na proti ní.

„Ahoj!" pozdravil jsem vesele.

Ona zvedla hlavu od svého talíře a podívala se na mě.

„Ahoj, Marcusi!" usmála se.

„Nevadí, že jsem si přisedl?" usmál jsem se nevinně.

„Ne, vůbec ne." řekla mile a opět se pustila do svého oběda.

Celou dobu jsem ji pozoroval. Její pohyby, její způsob konverzace... Byla roztomilá.

„Těšíš se na ples?" zeptal jsem se po nějaké době.

„Jo, jasně." zasmála se. „Co ty?" dodala.

„Ehm, jo, já taky." zamumlal jsem.

„S kým tam půjdeš? Máš doprovod?" zeptala se zvědavě. Mě však svou otázkou zaskočila.

Nechtěl jsem jí lhát o tom, že nějakou partnerku mám, ale zároveň jsem nechtěl, aby si myslela, že jsem nějaký ňouma, když jsem pořád nikoho nepozval.

Ona sama už určitě dávno doprovod má, tak proč by jí to vlastně vůbec mělo zajímat?

„Ano, mám doprovod." zamumlal jsem naproti svému talíři.

Nechtěl jsem se jí dívat do očí, když jsem lhal. Poznala by to. Ačkoliv jsem normálně perfektní lhář, jí bych do očí lhát nedokázal.

„Oh, dobře." řekla poněkud zaraženě.

Než jsem však na její reakci stihl cokoliv říct, začala se se mnou loučit.

„Hele, já už budu muset jít. Tak se měj hezky, uvidíme se zítra!" usmála se, zvedla tác s jídlem a rychle odešla pryč.

Nechápavě jsem se za ní otočil, abych viděla, proč tak moc spěchá.

Když jsem ji však spatřil jak běží směrem k tomu vysokému zrzounovi, přál jsem si, abych se byl nikdy neotočil.

Hned, co k němu doběhla, začala se usmívat od ucha k uchu. Vypadala mnohem šťastnější, než když tu seděla se mnou.

Mrzelo mě to, ale i tak ve mě nyní převládal spíš vztek než nějaká lítost.

Vadilo mi, že mi tak moc přirostla k srdci. Nechtěl jsem se kvůli ní trápit. Nechtěl jsem mít pořád pocit, že ji potřebuju. Nechtěl jsem na ni pořád myslet.

Odnesl jsem tác a naštvaně odešel z jídelny pryč.

U skříněk už Annie naštěstí nebyla. Bohužel jsem tu však potkal svého bratra.

„Jejda, co se stalo, mrzoute?" poplácal mě Tinus po vlasech jako malé dítě.

„Nic." odsekl jsem naštvaně.

„Copak? Nechutnal ti obídek?" zasmál se.

Pouze jsem protočil očima. Potom jsem si rychle oblékl bundu a boty a konečně z té odporné budovy vyšel ven.

Doufal jsem, že prostě výjdu ze školy a klidně půjdu domů. Prostě jsem věřil, že už se nic nestane.

To jsem však zapomněl na zákon schválnosti.

Samozřejmě, že před školou stála Ann a kluk s vlasy jako Ron Weasley, jehož jméno jsem stále neznal.

Ze začátku vedle sebe pouze stáli a o něčem si povídali, když ho najednou Annie objala.

Nevím, jestli řekl něco krásného, nebo ho ona prostě jenom chtěla obejmout, ale nelíbilo se mi to.

Přestávaly se mi líbit všechny ty dříve krásné pocity zamilovanosti okolo slečny Smithové. Teď už totiž tak krásné nebyly.

„Jasně, už vím, o co tu jde." objevil se vedle mě z ničeho nic Martinus.

„Znáš ho?" zeptal jsem se nečekaně. Nespouštěl jsem však oči z těch dvou.

„Znám ho." kývl Martinus hlavou.

„Kdo je to?" probodával jsem pohledem vysokého kluka svírajícího v náručí dívku, která pro mě znamenala všechno.

„To bys chtěl vědět, co?" zasmál se.

„Řekni mi, kdo je ten kluk." stiskl jsem čelisti, abych tam po něm nezačal křičet.

„Dobře, klid." ušklíbl se. „Cameron Walker, seznamte se." ukázal na něj.

„Cameron Walker." zopakoval jsem po něm jméno svého nového nepřítele.

„Jo, bráško. Tak si to tady s nima užij. Já jdu s Adel do města." poplácal mě po rameni a bez dalších slov odešel.

Po nějaké době někam odešli i Annie a Cameron, společně.

Vydal jsem se tedy domů. Úplně sám, naštvaný a mrzutý.

Bolelo to. Nemyslím to objetí ani to, že spolu někam odešli.

Myslím to, že jsem byl schopen pro ni udělat cokoliv a ona mě jednoduše vyměnila za nějakého idiota.

Láska asi opravdu bolí.