Bad Boys [Marcus & Martinus]

Tma

„Byl jsem venku." řekl jsem jednoduše.

„Tak dlouho? Co jsi tam jako dělal?!" vyjel na mě.

„Nic zajímavého." protočil jsem očima.

„Rodiče se ptali, kde jsi..."

„Co? Co jsi jim řekl?!" vynervoval jsem se. Naši totiž nenávidí, když někam jdeme sami a neřekneme jim o tom. A ještě horší je, když se vrátíme pozdě.

„Nic zajímavého." zopakoval moji předchozí větu s úsměvem.

„No tak! Co jsi jim řekl?"

„Že tě chemikářka poprosila o pomoc při uklízení laborky a ty jsi tam musel jít, protože jinak by tě zabila." řekl.

„Díky, Marcusi." usmál jsem se. Byl jsem rád, že mě kryl, i když nemusel.

„Máš zač. Bylo sakra těžký vymyslet něco na místě!" protočil očima a odešel.

Nenápadně jsem proběhl kolem kuchyně, kde seděli rodiče a namířil jsem si to rovnou do pokoje.

Annie
Seděla jsem na posteli a koukala jsem se před sebe. Na tvářích jsem měla ještě čerstvé slzy. V mém pokoji byla tma. Občas přes závěs bleskla světla projíždějících aut, ale jinak tam byla tma. Tma a ticho.

Najednou mě z usilovného přemýšlení probral zvuk zabouchnutí dveří. Nejspíš už přišla Adel. V tu chvíli mi došlo, že byla venku hrozně dlouho.

Znechuceně jsem vstala a vydala se za ní.

„Ahoj!" pozdravila mě rozzářeně.

„Kde jsi byla?" opřela jsem se o zeď v kuchyni.

„V kavárně." uculila se moje sestra.

„Sama?" nadzvedla jsem podezíravě obočí. Nechtělo se mi věřit tomu, že byla někde sama tak dlouho.

„Ehm, jo, sama." zaváhala.

„Ty jsi byla tak dlouho sama někde v kavárně? Vážně? A copak jsi tam dělala?" snažila jsem se to z ní dostat.

„Hele, nebudu se ti tady vyzpovídat." protočila očima a se sklenicí džusu se vydala do svého pokoje.

„Zjistím, s kým jsi tam byla!" zakřičela jsem na ni s úsměvem.

„To víš, že jo." řekla a následně zabouchla dveře od svého pokoje.

Zase jsem byla sama v tiché, tmavé místnosti. S povzdechem jsem kuchyň opustila a vydala jsem se zpět do postele. Nebyla jsem unavená, ale chtěla jsem, aby tenhle den už skončil.

Marcus
„Martinusi," zavolal jsem na svého bratra od vchodových dveří. „Zase nestíháme!"

„Klid, stíháme to na pohodu." doběhl ke mně ještě bez bot a mikiny.

„S tebou chodit do školy je fakt za trest." postěžoval jsem si při pohledu na svého klidného bratra. Rychle se nasoukal do bot a přes rameno si hodil světlou mikinu.

„Můžem jít." proběhl kolem mě a vydal se směrem do školy. Zamknul jsem dveře a rozběhl jsem se za ním.

„Umíš tu fyziku?" řekl jsem, když už jsme byli u skříněk.

„Jakou fyziku?" podíval se na mě Martinus nechápavě.

„Píšeme test a-" ztuhnul jsem.

„A?" optal se Martinus. Nebyl jsem schopen říct jediné slovo. Za mým bratrem se totiž nacházela osoba, která nyní přebrala veškerou moji pozornost. Annie Smithová.

Vypadala zničeně. Jakoby ji bolel každý krok. Na tváři neměla ani trošku štěstí. Bolelo mě vidět jí takhle na dně. Konec konců, je to přece moje vina, že se takhle cítí.

Najednou se její nádherné oči přesunuly na mě. Koukala se přímo do těch mých. Připadalo mi jakoby věděla, co si myslím. Jakoby mi četla myšlenky. Poté, ale pohled odvrátila a odešla pryč. Její kroky byly nejisté a malé. Začínal jsem o ni mít strach.

„Země volá Marcuse." mával mi rukama před obličejem můj bratr.

„C-co?" vzpamatoval jsem se.

„Ach jo." zasmál se. „Jsi trošku mimo, nemyslíš?"

„Né, promiň, já jenom-" zarazil jsem se. „Ale to nic." řekl jsem jednoduše. Martinus pouze pokrčil rameny a odkráčel pryč. Po chvíli jsem se vydal za ním.

Seděli jsme ve třídě a znuděně jsem poslouchali výklad pana profesora Lewise. Můj pohled se však z tabule opět přesunul na ni. Na slečnu Smithovou. Annie, Annie, Annie. To bylo to jediné, na co jsem se soustředil.

Neměl jsem nejmenší tušení o tom, co pan profesor říká. Neměl jsem ani náladu na to ho poslouchat. Jediné, co jsem chtěl bylo mluvit s ní, vidět její úsměv.

Celý den jsem byl absolutně mimo. Nevnímal jsem čas ani řeči profesorů.

„Ahoj, zlatíčka!" rozběhla se k nám s otevřenou náručí Stacy, když jsme vyšli ze školy ven.

„Ahoj, potvoro." pozdravil ji se sarkastickým úsměvem Martinus.

„Potvoro?" zastavila se a namířila na něj svůj nechápavý pohled.

„Né, promiň." řekl s citem. „Mrcha zní líp." usmál se znovu. Stacy byla zaražená.

„Přestaň mi tak říkat!" rozkázala.

„Tobě se ale jinak říkat nedá." pokrčil rameny Martinus.

„Co ti zase přelítlo přes nos?" nadzvedla tázavě obočí.

„Co? No já nevím.. Třeba informace o tom, kdo doopravdy roznesl ty pomluvy, které údajně roznesla Annie." řekl a měl co dělat, aby na ni nezačal křičet.

„Co? Vždyť to byla An-" přerušil jsem ji.